Stopy Soni Pavelkové v české dramatické výchově

Na jaře letošního roku se na mne obrátila Jitka Morávková ze ZUŠ v Praze 9 na Proseku, která tehdy připravovala práci o své bývalé kolegyni Soně Pavelkové, abych o ní napsal pár řádek. Netušil jsem, že neuplyne ani půlrok a z mého textu se stane nekrolog…

Mezi zakladatelskými osobnostmi české dramatické výchovy je pro mne Soňa Pavelková nepřehlédnutelná.

První sérii národních přehlídek dětského divadla - Kaplická divadelní léta - si bez ní nedokážu představit. V legendárním týmu Evy Machkové byla tou “tetičkou metodičkou”, která od počátku sledovala a jako porotkyně oceňovala na dětských vystoupeních především takové momenty, kdy si děti sáhly na plnokrevné divadlo. Protože měla jako divadelnice a učitelka literárně-dramatického oboru LŠU bohaté zkušenosti se všemi věky - od nejmenších dětí až po dospělé -, suverénně dokázala při hodnoceních dětských vystoupení vyhmátnout, co děti v kterém věku dokáží, v čem je vedoucí zbytečně podceňuje a v čem je naopak vede správným směrem. A mnohokrát to dokázala i prakticky - ve svých inscenacích, z nichž některé patřily k vrcholům národních přehlídek. A rozhodně nepřeženu, když napíšu, že jedna z nich - Střepinky - vstoupila do dějin dětského divadla jako v pravém slova smyslu přelomová. Kdokoliv tehdy, v roce 1977, Střepinky v Kaplici viděl, pochopil, že dětské divadlo nemusí být žádný chudý příbuzný “dospělého” divadla, že děti na jevišti mohou hrát i o těch “nejtěžších” tématech, jako je osamění a rozvod rodičů, že děti “dosáhnou” na prostředky moderního metaforického divadla, jako je metoda filmových střihů nebo chórické vyprávění, a že mohou divákům zprostředkovat skutečný divadelní zážitek.

Každé setkání se Soňou Pavelkovou pro mě bylo setkáním s opravdu dramatickým světem. Ať už byla zrovna v roli porotkyně, v roli vedoucí souborů či lektorky seminářů a dílen.

V dobách, kdy v dramatické výchově převažovala spíše průpravná cvičení a hry (na smyslové vnímání, představivost, fantazii atd.), byly pro Soňu vždycky jádrem dramatické výchovy takové hry, které pracovaly s dramatičností v čisté podobě, s dramatickým napětím, se situací. Stačí zalistovat jejími skripty Dramatická výchova, která na počátku 80. let sepsala především pro seminaristy jihočeského kurzu, k jehož vedení ji doslova přinutil Jirka Pokorný, tehdy krajský metodik v Českých Budějovicích. Mladší čtenáři (a tady hovořím na základě zkušeností s dnešními studenty dramatické výchovy) v nich s údivem objevují některé hry, které pokládají za dnes zcela samozřejmou součást dramatické výchovy, aniž tuší, že jako první s nimi přišla právě Soňa Pavelková. Přímo ukázkovým příkladem je její Hlídač, založený na známé dětské hře Cukr-káva-limonáda-čaj-rum-bum, který se stal českou dramatickovýchovnou klasikou a doslova evergreenem.

Pro mne bylo svého času objevem to, jak Soňa Pavelková dokázala využít “obyčejné” folklorní dětské hry a obohatit je o dramatický prvek novou motivací, příběhem nebo obměnou pravidel.

A propos - Soňa a folklor! To je spojení, které v dramatické výchově a dětském přednesu patří k sobě. Pamatuju se, jak jsem byl zpočátku nedůvěřivý, když Soňa Pavelková dokola opakovala, že folklorní hry, říkadla, písničky jsou pro dnešní děti důležité a že je mohou bavit. A že to nemusí být žádný skanzen. Nejen že to několikrát prakticky dokázala (např. ve sborníku Hřej, sluníčko, hřej!, který vyšel v roce 1982 v DILIA, najdeme její pásma Zimní hry, Letní den, Na podzim a Jediné slunce a její Lidová suita vyšla jako Textová příloha Divadelní výchovy v ÚKVČ v roce 1974), ale dokázali to i jiní, kteří na její slova dali a nechali se folklorem taky inspirovat. Nemám na mysli jen její žačku Irenu Konývkovou, která po Soně Pavelkové přebrala LDO v Ostrově a u níž se Sonin vliv předpokládá jaksi samo sebou. Např. i Milada Mašatová vzpomínala, že ji v začátcích Soňa Pavelková utvrdila v tom, že folklor může být výborným materiálem a inspirací pro dnešní divadlo s dětmi.

Kdokoliv se se Soňou Pavelkovou setkal, dá mi jistě za pravdu, že byla vždy a za všech okolností, v kterékoli roli, kterou právě “hrála”, nepřehlédnutelný živel. Při vedení seminářů a dílen, ale i při porotování mě vždycky okouzloval “herecký” rozměr jejího projevu, který dokázal účastníky a posluchače strhnout a nikoho nenechal chladným.

Stopa, kterou Soňa Pavelková v české dramatické výchově zanechala, je nepominutelná. A myslím, že je důležité a užitečné ji připomínat i těm, kteří Soňu znají už jen ze “starých pověstí dramaťáckých”.

Jaroslav Provazník