Neobvyklá setkání se mohou uskutečnit na místech zcela obyčejných -
například ve třetím patře omšelé budovy mezi ulicí Karlovou a Řetězovou
na Starém Městě pražském.
V tomto prostoru na podzim roku 1994 poprvé spatřili studenti DAMU neobvyklý
druh pedagoga, který se mimo jiné vyznačoval tím, že:
- neuměl pořádně česky a jen obtížně překládal latinské výrazy do češtiny,
- předpokládal, že studenti samozřejmě vědí tak banální věci, jako že
hypothalamus je pod thalamem a naopak,
- a podivoval se na tím, že ve vedlejších učebnách se křičí, zpívá,
tančí či bručí.
Sbližování nebylo snadné. Neobvyklý druh pedagoga (pro upřesnění: doc.
MUDr. Vladimír Komárek z Kliniky dětské neurologie 2. lékařské fakulty
UK) i jeho posluchači (pro upřesnění: studenti výchovné dramatiky pražské
DAMU) si domluvili znamení, která usnadňovala komunikaci tak vzdálených
druhů. Např.: zvednutí ruky nad hlavu znamenalo: "Nejsme medici!"
To bylo pro přednášejícího signálem k tomu, aby přestal mluvit latinsky a
znovu objasnil, co je Varolův most.
Nicméně jak vyučující, tak studenti toto nepochybně dramatické setkání
přežili. Těm přeživším, ale zdaleka nejen jim je určen seriál, jehož cílem
je osvětlovat temné kouty zákulisí lidského mozku.
REDAKCE
Víte, co spojuje opasek s mandlí a s mořským koníkem? Kde nejspíše sídlí
vaše id a kde superego? Co se děje v mozku autistického dítěte? Jak dlouho
zraje mozeček? Co je vapoun?
Pokud na tyto a jim podobné otázky znáte odpověď, tak jste nejspíše
absolvovali semestr vývojové neuropsychobiologie na katedře výchovné
dramatiky pražské DAMU.
Když jsem před několika měsíci přislíbil napsání tohoto článku, měl
jsem v úmyslu vysvětlovat, co má výchovná dramatika společného s vývojem
mozku a proč vlastně něco takového pedagogy dramatické výchovy učit. Chtěl
jsem popisovat pocity dětského neurologa, který místo suchých fakt unaveným
medikům přednáší bizarní mozkové obrazce neméně unaveným studentům
DAMU. A měl jsem v plánu zpochybňovat pojmy, jako dramatická výchova či výchovná
dramatika, a přimlouvat se za vše, co je alespoň podle názvu tvořivé.
Doufal jsem, že v klidu rozeberu anketní odpovědi studentů a vyvodím ze všeho
elegantní závěry. Jenže nedostatek času a množství materiálu situaci poněkud
zdramatizovaly. Nezbývá než zapřáhnout mořského koníka (hippocampus) a
ze všeho nejdřív telegraficky sdělit hlavní dojmy:
- Příjemně mě překvapila uvolněnost a improvizační schopnosti studentů
- nikdy předtím by mě nenapadlo požádat mediky, aby vytvořili nadživotní
model limbického systému z pěti propletených těl (mozkový kmen, amygdala,
hipokampus, cingulum, prefrontální lalok). Dojala mě studentka, která se ze
všech sil snažila vyjádřit vedoucí roli prefrontálního laloku a vnést
tak do anatomické temnoty trochu funkčního světla.
- Zpočátku mě zaskočila určitá uvolněnost na katedře, která mě nutila
zmobilizovat improvizační schopnosti (nosit z domova diaprojektor, promítat,
kde se dá, dramaticky prožívat, zda bude k dispozici fungující video a...).
- Fascinovala mě výdrž studentů - zejména dálkařů - soustředěně
naslouchat téměř čtyři hodiny a trpělivě se proplétat houštinou synapsí
a neurotransmiterů.
- Mrzel mě nedostatek písemných podkladů a s radostí (a bez svolení) jsem
kopíroval schémata z krásné knížky F. Koukolíka Mozek a jeho duše.
- Pochopil jsem, že na katedře výchovné dramatiky nejsem v důsledku
dramatického omylu a že si máme se studenty navzájem co dát..., že má
smysl, aby dramatičtí vychovatelé i výchovní dramatici (zkrátka tvořivci)
věděli víc o tom, co se děje za oponou dětského pohledu... na jevišti i v
mozkovém zákulisí.
- Uvědomil jsem si, že tvořivost není jen schopnost limbického systému
vyhnout se nudě (ze stále se opakujících informací) či úzkosti (z neznámých
nových vjemů), ale také že její rozvíjení prostřednictvím dramatické výchovy
je rezilienci posilující proces. A že rezilience je...
Ale o tom až příště, aby to bylo nejen výchovné, ale i dramatické.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha