V první části Mozkového zákulisí (viz Tvořivou dramatiku č. 1/1996)
jsem ve zkratce popsal, jak došlo k tomu, že se na katedře výchovné
dramatiky přednáší tak zdánlivě vzdálený předmět jako vývojová
neuropsychobiologie. První zkušenosti ukazují, že má smysl, aby ti, kdo v
dobré víře (v rámci dramatické výchovy) rozpoutávají neuronové bouře v
hlavách dětí, věděli, jak je mozek uspořádán, jak funguje a jak se vyvíjí.
Při výuce se nám osvědčil "krouživý" systém - v prvních hodinách
se studenti dozvěděli o všem trochu, v dalších jsme se k těm nejdůležitějším
pojmům opakovaně vraceli - vždy v trochu jiném kontextu.
Pokusím se obdobně postupovat i v tomto seriálu. A tak pro orientaci uvádím
"kostru" přednášek:
I. základní pojmy (neuron, glie, synapse, neurotransmitery, inhibice -
excitace, funkční neuroanatomie, limbické okruhy, prefrontální lalok);
II. psychomotorický vývoj dítěte, vývoj limbického systému, mozečku a
prefrontálního laloku;
III. vědomí a spánek, pohyb a prostor, vnímání, učení a paměť,
inteligence a osobnost, intuice, úzkostnost;
IV. "norma", hraniční změny, "problémové" děti, lehká
mozková dysfunkce - poruchy pozornosti a hyperaktivita (ADHD), neobratné a nešikovné
děti, poruchy vývoje řeči, emotivní poruchy, úzkostné dítě, agresivní
dítě, autismus, postižení hybnosti, psychické poruchy - psychózy a neurózy,
poruchy sociálního chování.
Pár slov k základním pojmům.
Neuron lze přirovnat k malému výkonnému počítači, který přijímá
informace ze sítě od ostatních neuronů (máme jich cca 20 miliard), vyhodnotí
je a buď je podráždí (excituje), nebo utlumí (inhibuje) neurony další.
Místo kontaktu mezi neurony se nazývá synapse, na které dochází k přenosu
informace prostřednictvím tzv. přenašečů - neurotransmiterů (např.
kyselina gamma amino máselná je látkou, která synapse zklidňuje, kyselina
glutamová naopak dráždí - excituje). Glie jsou podpůrné buňky, bez kterých
by neurony nemohly existovat.
Zjednodušené lze mozek rozdělit na tři základní funkční bloky, které
jsou vzájemně úzce propojeny.
Jako první vyzrávají centrální struktury - spodní a střední část mozku
- mozkový kmen, zodpovědný za základní funkce (dýchání, srdeční činnost,
svalový tonus) a za řídící základní rytmy (bdění, spánek, hormonální
funkce). O něco později dozrává část spojená s emocemi (strach, radost,
úzkost), učením a pamětí (limbický systém).
Druhým blokem jsou korové a podkorové struktury spojené s přijímáním
zrakových, sluchových a dalších vjemů (percepce), jejich zpracováním
(interpretace přijatých signálů, komparace, asociace)) a příslušnými
reakcemi (pohyb, mimika, řeč...).
Třetí, nejpozději vyzrávající částí je přední část čelního laloku
- prefrontální oblast, která je zodpovědná za typicky lidské chování,
rozhodování, udržování kontinuity v čase - neustálé porovnávání toho,
co se právě děje, s tím, co se stalo a co by se mohlo nebo mělo stát.
Prefrontální oblast je, zjednodušeně řečeno, sídlem naší osobnosti nebo
též i "hlavního supervizora" - "superega".
Chceme-li najít část mozku nejtěsněji spjatou s pochody odehrávajícími
se v mozku během přirozených či uměle (např. v rámci dramatické výchovy,
počítačové hry apod.) navozených dramatických situací, pak musíme pátrat
v hlubokých strukturách, které jako límec (limbus) obemykají centrální části
mozku. Tou "dramtickou" částí mozku je limbický systém. Je to
hlavní integrační jednotka lidského mozku - propojuje vnitřní (hormonální,
vegetativní) a vnější svět; ve spolupráci s prefrontálním lalokem
spojuje minulost s budoucností, je nezbytná pro mezilidskou komunikaci (i vnímání
vlastního já.
Limbický systém je tvořen třemi hlavními subsystémy:
Nejstarší část (amygdalární) souvisí s reakcemi důležitými pro přežití
(boj nebo útěk).
Vývojově mladší hipokampální část je zodpovědná za procesy učení i
paměti.
A nejmladší (cingulární) část limbíckého systému je spojená s mateřským
chováním, empatií - schopností soucítění - a dalšími specificky lidskými
projevy.
Jak se jednotlivé části limbického systému vzájemně ovlivňují a jak se
uplatňují v dramatických situacích, popíšeme v příští části.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha