Rozhodnout o tom, co je a co není dramatická výchova, není někdy snadné
- lze sice vymezit určitá pravidla "kolejové dopravy" (viz článek
Josefa Valenty v TD 96/2), ale sami studenti tohoto předmětu často nejsou
schopní definovat, co vlastně studují. Ještě obtížnější je definovat,
co je a co není dramatická situace.
Nejtěžší je odpovědět na otázku, co se děje v našem mozku v situaci
veskrze nedramatické, co probíhá v našich mozkových závitech při tzv.
hraní v roli a jaké pochody (a kde) se odehrávají během hrané (např.v rámci
dramatické výchovy) či skutečné dramatické situace.
Zatím víme, že každá vizuální, sluchová či jiná senzorická (smyslová)
informace přicházející do mozku je analyzována v hipokampu (mořském koníku)
- zde je první křižovatka, na které se rozlišuje: nová informace tam, stará
informace sem. Obě cesty se okamžitě dělí podle toho, zda jde o informaci
emočně neutrální, eventuálně pozitivně nebo negativně zabarvenou.
Jde-Ii o životně (pudově) významné informace, do hry vstupuje amygdala
(mandle), která zaktivuje náš hormonální a vegetativní (autonomní) systém
- rudneme, bledneme, stoupá tlak, zvyšuje se krevní srážlivost (abychom v
boji nevykrváceli), zkrátka bud' boj, nebo útěk (existuje sice ještě přeskoková
varianta, ale o té až jindy).
Jde-Ii o city trochu "vyšší" než přízemní obavy o potravu,
zachování rodu či života, přichází na mozkové jeviště septum (přepážka)
a cingulum (páska) - začínáme prožívat nejen sexuální náklonnost k bližnímu,
jsme něžní, hrajeme si s mláďaty a dokážeme obětovat nejen jídlo či
sexuální výhody, ale í vlastní život.
Pan Hípokampus s paní Amygdalou jsou ve hře i u nižších živočichů, ale
teprve u savců, primátů, a především u lidí se uplatní to mámivé
Septum a něžné Cingulum. Všichni dohromady patří do rodiny límcovitých -
jsou totiž součástí limbického systému.
Jenže - jak rozlišit to, co opravdu prožíváme, od toho, na co si hrajeme? K
tomu potřebujeme nejmladší (z hlediska dlouhého fylogenetického vývoje živých
tvorů) strukturu - prefrontální lalok. Frontální znamená čelní -
prefrontální tedy předčelní. Je to oblast nad našimi očnicemi (orbitofrontální),
oblast nejpřednějšího pólu našeho mozku (frontopolární).
Zde se rozhoduje o našem volním jednání - je to naše "Nadjá" -
Superego, naše zábrany, svědomí a věčně hodnotící a svazující
"Rodič" v nás.
Ten by měl vědět, zda si jen hrajeme, nebo je to doopravdy. Je to kýč, nebo
je to autentické? Nešálí nás naše hysterická Amygdala či úzkostné a přecitlivělé
Cingulum?
Je poměrně snadné umlčet náš předčelní lalok alkoholem, drogou nebo í
pouhým rytmickým rituálem - pak se můžeme zmítat v kmenovém, davovém či
jiném šílenství. To je limbické nebe i peklo.
Ti, kteří si zahrávají s ohněm dramatické výchovy, by měli vědět, že
"superego" dozrává až po dvanáctém roce, že po šestém je přítomno
jen trochu a že mezí třetím a šestým rokem je rozeznávání hraného a
skutečného téměř nemožné. Do třetího roku se pohybujeme v limbickém ráji
nepoznaného a jen obtížně rozpoznatelného, kdy prefrontální lalok ještě
spí hlubokým spánkem nezralé mozkové struktury.
Co z toho vyplývá pro dramatické vychovatele? Zacházejme s členy límbické
rodiny obezřetně a snažme se je co nejlépe trochu poznat.
Na každém z nich můžete najit něco, co stojí za bližší prozkoumání -
např. Amygdala má dvojí tvář - ta jedna je zmítána nízkými pudy, ta
druhá je schopná rozeznávat jemná zachvění obočí a neznatelné změny nálady
ve vašich očích, Cingulum reaguje na dětský pláč i něžné doteky malíčků
a Hipokampus může být nejen křižovatkou nového a starého, ale také nudného
a vzrušivého. Ve smyčkách límbických struktur je totiž zakleta jak
dramatika, tak í tvořivost.
Ale o tom, jak překonávat nudu z opakování známého čí jak se bránit úzkostí
z neznámého, by mělo být další pokračováni.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha