Naši prapředci - např. Homo erectus, habilis či sapiens - byli sice vzpřímení,
schopní a rozumní, ale je pravděpodobné, že většinu času byli úzkostní
a nudící se (Homo anxius a Homo segnis?). Zdá se, že teprve později Homo
faber, a zejména Homo ludus našli řešení: úzkosti z neznámého a nudě z
opakujícího se lze čelit hravostí, tvorbou a humorem. S tím úzce souvisejí
i další specificky lidské činnosti, jako umění, věda i sport.
Co se děje v mozkovém zákulisí, když na jevišti života dominuje úzkost
či nuda? A co se děje, když improvizujeme nebo tvoříme?
Vjemy přicházející do mozku z vnějšího světa se dostanou nejprve do primárních
korových center (zrakových, sluchových, hmatových...) a po té se postupně
spojují a "třídí" v hipokampu - hlavním centru deklarativní paměti.
Zde se každá informace zpětně porovnává s paměťovými stopami uloženými
v mozkové kůře a podle toho, zda je nová, nebo známá, se zapojují další
limbické okruhy. Zcela nový vjem zvýší vaší bdělost a vaše chování má
explorativní (zkoumavý) charakter. Naopak známé vjemy pozornost snižuji a
jejich opakování vede k habituaci (zvykáme si) a celkovému útlumu (zíváme
nudou). Stále nové vjemy, které nedokážeme popsat, určit, zařadit či
pochopit, vedou k nejistotě až úzkosti.
Je sice možné dočasně zahnat nudu i úzkost alkoholem či drogami, ale
nejlepším řešením je zavolat na pomoc imaginaci a "pohrát si"
jak s nudnou, tak úzkostnou situací. V obou případech můžeme pojmy obměňovat,
přebarvovat, přestrojovat, udělat legračními, rozložit a znovu složit, a
to dle míry tvořivé fantazie každého z nás.
Hipokampus rozlišuje nejen nové a známé informace, ale ve spolupráci s
amygdalou a cingulem i emotivní pozadí vjemů. V případě, že jde o životně
významné situace, spustí amygdala kaskádu hormonálních a vegetativních změn
(zblednutí nebo zrudnutí, pocení, zvýšení tlaku aj.) a nově vzniklá paměťová
stopa je mnohem hlubší. Ale i v situacích méně vypjatých se vjemy ukládají
do paměti lépe než informace emotivně zcela neutrální. Je to tím, že
mezi hipokampem a "citlivými" strukturami mozku (amygdalou a cingulem)
existují zpětnovazebné okruhy posilujici zapamatování údajů (sémantická
paměť) i událostí (epizodická paměť).
Zatímco tato tzv. deklarativní paměť je zprostředkována hipokampem,
procedurální paměť se vytváří bez přímé účasti limbických struktur.
Z vývojového hlediska je zajímavé, že první tři roky deklarativní paměť
ještě nefunguje (proto si zážitky z prvních let života nepamatujeme) a veškerá
mozková kapacita je věnována paměti procedurální (učíme se chodit, oblékat
se, jíst apod.).
Malé dítě - kojenec - se učí především hrou - využívá vrozené
tendence zkoumat nové věci, experimentovat s nimi a ve chvíli, kdy se podaří
zvládnout novou dovednost nebo učinit něco cizího známým, lze pozorovat
jak velkou reakci tento úspěch vyvolá - dítě se obvykle blaženě usmívá
a zvládnutou činnost s chutí opakuje. V těchto chvílích se aktivují
neurony v cingulu produkující endorfiny a tím se správně volený postup ukládá
do paměti mnohem silněji než úkony chybné.
Příliš náročný úkol může vyvolat "possum like" reakci (vačice
- angl. possum - dokáže zcela znehybnět - hrát mrtvého brouka), kdy dítě
přestane experimentovat, strne (někomu to může připomenout "štronzo
" či hru na sochy), a teprve po chvíli se pustí do jiné aktivity.
Vraťme se k otázce položené na začátku - jak a kde se v našem mozku vytvářejí
podklady k umělecké tvorbě či k humornému vnímání světa?
Zdá se , že je to schopnost vnímat nejen čirou, holou realitu, ale i její
kontexty - odrazy v našem mozku..., schopnost nastavovat realitě různě zakřivená
zrcadla (pak i zcela fádní postava může být k popukání), porovnávat
smysluplné s absurdním, radovat se z nesmyslu. Je pravda, že malé děti
nevytvářejí umělecká díla (zatím). Ale mají dar tvořit situace - legrační,
půvabné, úžasné a křehké chvíle, které se ztrácejí jak stopy v písku
omývaném mořským příbojem. Je to pravděpodobně jejich limbický systém,
který si (ještě nespoután prefrontálním lalokem) pohrává se světem a je
škoda, že mu my dospělí dáváme tak málo příležitostí. Jednou z mála
výjimek jsou naše surrealistické sny. Ale o těch až v příštím pokračování.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha