TD 1997/2

MOZKOVÉ ZÁKULISÍ

5. Dramatická hra jako přirozená potřeba dítěte?

Když se ohlédnu po již napsaném a snažím se z mozku vyždímat ještě další tušené souvislosti mezi mozkem a dramatickou výchovou, napadají mě následující otázky:
1. Potřebuje člověk napětí a vzrušení, které poskytují dramatické situace k uspokojení v životě? Mohou dramatické hry nahradit nedostatek vzrušení v životě současného člověka, který nemusí každodenně svádět boj o přežití jako naší prapředci?
2. Kde končí hra a začíná dramatická hra, kde končí dramatická hra a začíná opravdové drama? Co se odehrává v mozkovém zákulisí při stupňování situace od nezáživné hry až po "šíleně dramatické a kontrole se vymykající běsnění"? Kde je míra příjemného zvládnutelného napětí? Kdo kontroluje dramatickou hru "uvnitř" (tedy v nás - v našem mozku) a kdo "mimo nás"? Kdo jsou režiséři našich "postmodemích her"?
3. Může mít dramatická výchova ochranný význam (posílení celoživotní rezilience)?
Ad 1) Ano, nepochybně jsme naprogramováni tak, že (zejména v dětství) doslova bažíme po dobrodružství těla i ducha. Je to limbický systém, který nám pomáhá dramatické prožitky přivolávat, vychutnávat, a je to prefrontální lalok, který by nás měl hlídat, abychom do bažiny bublajícího vzrušení nezapadli příliš hluboko a nenávratně. Hipokampus funguje jako separátor i syntetízátor informací, to znamená, že současně -ve stejném zlomku vteřiny - dokáže rozlišit svěží novinky od nudné veteše, doslova jedním dechem umí ozvláštňovat i splétat nesmyslné do nových souvislostí. Bez hipokampální třídírny a lisovny by naše myšlenky zmateně bloudily. Je to hipokampus, který nese základní melodii mozkové symfonie, kde tisíce houslí hrají jak tichá sóla, tak mohutná společná finále.
Opravdovou šťávu a barvu dodává amygdala ("emotivní mandle") - to jsou bubny i basy tvrdící muziku - celé tělo se otřásá burácením emocí a pudů.
Pak s nebesky rafinovanými požitky přichází cingulum ("páska lásky" ), které se jako duha klene nad mozkovým středem... Slyšíme harfu a flétny - těšíme se z dotýkání spřízněných duší...
Břesknou fanfárou se ozývá septum ("Iimbická křižovatka"), zde se hipokampální, amygdalární i cingulární prameny spoji - a náhle vytryskne pramen motivace - uzrálo rozhodnutí. Každou chvíli v napjaté pauze očekáváme čin.
Aje to prefrontální lalok - geniální, leč nevyzpytatelný "dirigenť', který vládne taktovkou. Na něm záleží, zda se rozpoutá uragán zmítající tělem i duší, nebo vše strne v sošné nehybnosti. Pak zazní cinknutí trianglu a ukápne slza.
Ad 2) Zdá se, že běžná, neutrální činnost nechává amygdalu i cingulum mimo hru, a je to hipokampus, který mechanicky třídí a lisuje, lisuje a třídí...
Když si začneme hrát, neurony u běžícího pásu ožijí - tu přehodí šrouby mezi matky, otce mezi ovce a z temných kotců podvědomí vyběhnou učenlivé myšky. Tvář dítěte na jevišti se pousměje a cingulum v zákulisí se slastně protáhne. Vyplaví trochu endorfinů (tedy pár kapek domácího opia) - dítěti se to líbí a zkusí to znova - myšky dělají odvážná salta a hipokampus zkusí něco silnějšího - promění štokrle v medvěda a z hlediště udělá temný les - zahučí meluzina a amygdala se poděšeně zavrtí, cvrnkne do hypotalamu, ten do hypofýzy, ta do nadledvínek - stoupá hladina adrenalinu - stoupá tlak - stoupá napětí - tvář dítěte zbledne hrůzou nebo zrudne vzrušením. Septum v nápovědní budce našeptává: Uteč, bodni, křič! V poslední chvíli se ozve tiché prefrontální zašumění: Je to jen hra..., je to jen jako..., jako by...
Dirigentem sice může být prefrontální lalok sám o sobě, ale z vývojového hlediska to nelze očekávat před šestým rokem, a teprve po dvanáctém roce je mozek schopný ukáznit se zcela sám. Samozřejmě jak který mozek. Je otázkou, do jaké míry hostující dirigenti zvenčí (z rodiny, ze školy či z televize) nechají dozrát dirigenta uvnitř - zda mu vnutí své interpretace Bacha, dějin, sexu či nekonečna a jak moc si to v zákulisí dozrávající a nesměle dirigující čelní lalok nechá líbit.
Ad 3) Asi ano, snad kultivované nastavování citlivosti limbického systému a posilování rozlišovací schopností prefrontálního laloku může pomoci v pozdějších kritických situacích... Snad dobrá dramatická výchova může zvýšit šanci odolávat zjevným i skrytým režisérům.
Jenže jak rozpoznat dobrou dramatickou výchovu, která dává prostor pro přirozenou a osvobozující tendenci k "blbnutí" i tvoření, vhodně využívá touhu pohrávat si s napětím a dar dětí proměňovat se a plout prostorem i časem, od dramatické hry špatné, kýčovité, která nabízí laciné vybití..., kde se učíme stávat se loutkami místo být sám sobě vodičem i loutkou...? Jak rozeznávat provázky pohybující nejen mým tělem, ale i mou myslí a duší..., jak se naučit za ně jemně tahat, a nepotrhat, neproplést, a těšit se z toho, že se dobrovolně nechám vést dobrým dirigentem? Kdy se uchopit taktovky a jak najít rovnováhu mezi úzkostnou, přísnou sebekontrolou (kde provázky ztuhnou v klacky a limbické prameny vysychají) a bezbřehou uvolněností, kde je člověk zmítán limbickými živly?
No vida, z pevné půdy neurofyziologie se dostávám na tenký led selfpsychologie, pod kterým tuším nebezpečnou hlubinu filozofie. Tak raději skončím, dokud ještě jakž takž rozeznávám, který provázek je který.

Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha