Když se ohlédnu po již napsaném a snažím se z mozku vyždímat ještě
další tušené souvislosti mezi mozkem a dramatickou výchovou, napadají mě
následující otázky:
1. Potřebuje člověk napětí a vzrušení, které poskytují dramatické
situace k uspokojení v životě? Mohou dramatické hry nahradit nedostatek vzrušení
v životě současného člověka, který nemusí každodenně svádět boj o přežití
jako naší prapředci?
2. Kde končí hra a začíná dramatická hra, kde končí dramatická hra a začíná
opravdové drama? Co se odehrává v mozkovém zákulisí při stupňování
situace od nezáživné hry až po "šíleně dramatické a kontrole se
vymykající běsnění"? Kde je míra příjemného zvládnutelného napětí?
Kdo kontroluje dramatickou hru "uvnitř" (tedy v nás - v našem
mozku) a kdo "mimo nás"? Kdo jsou režiséři našich "postmodemích
her"?
3. Může mít dramatická výchova ochranný význam (posílení celoživotní
rezilience)?
Ad 1) Ano, nepochybně jsme naprogramováni tak, že (zejména v dětství)
doslova bažíme po dobrodružství těla i ducha. Je to limbický systém, který
nám pomáhá dramatické prožitky přivolávat, vychutnávat, a je to prefrontální
lalok, který by nás měl hlídat, abychom do bažiny bublajícího vzrušení
nezapadli příliš hluboko a nenávratně. Hipokampus funguje jako separátor i
syntetízátor informací, to znamená, že současně -ve stejném zlomku vteřiny
- dokáže rozlišit svěží novinky od nudné veteše, doslova jedním dechem
umí ozvláštňovat i splétat nesmyslné do nových souvislostí. Bez hipokampální
třídírny a lisovny by naše myšlenky zmateně bloudily. Je to hipokampus,
který nese základní melodii mozkové symfonie, kde tisíce houslí hrají jak
tichá sóla, tak mohutná společná finále.
Opravdovou šťávu a barvu dodává amygdala ("emotivní mandle") -
to jsou bubny i basy tvrdící muziku - celé tělo se otřásá burácením
emocí a pudů.
Pak s nebesky rafinovanými požitky přichází cingulum ("páska lásky"
), které se jako duha klene nad mozkovým středem... Slyšíme harfu a flétny
- těšíme se z dotýkání spřízněných duší...
Břesknou fanfárou se ozývá septum ("Iimbická křižovatka"), zde
se hipokampální, amygdalární i cingulární prameny spoji - a náhle
vytryskne pramen motivace - uzrálo rozhodnutí. Každou chvíli v napjaté
pauze očekáváme čin.
Aje to prefrontální lalok - geniální, leč nevyzpytatelný "dirigenť',
který vládne taktovkou. Na něm záleží, zda se rozpoutá uragán zmítající
tělem i duší, nebo vše strne v sošné nehybnosti. Pak zazní cinknutí
trianglu a ukápne slza.
Ad 2) Zdá se, že běžná, neutrální činnost nechává amygdalu i cingulum
mimo hru, a je to hipokampus, který mechanicky třídí a lisuje, lisuje a třídí...
Když si začneme hrát, neurony u běžícího pásu ožijí - tu přehodí šrouby
mezi matky, otce mezi ovce a z temných kotců podvědomí vyběhnou učenlivé
myšky. Tvář dítěte na jevišti se pousměje a cingulum v zákulisí se
slastně protáhne. Vyplaví trochu endorfinů (tedy pár kapek domácího opia)
- dítěti se to líbí a zkusí to znova - myšky dělají odvážná salta a
hipokampus zkusí něco silnějšího - promění štokrle v medvěda a z hlediště
udělá temný les - zahučí meluzina a amygdala se poděšeně zavrtí,
cvrnkne do hypotalamu, ten do hypofýzy, ta do nadledvínek - stoupá hladina
adrenalinu - stoupá tlak - stoupá napětí - tvář dítěte zbledne hrůzou
nebo zrudne vzrušením. Septum v nápovědní budce našeptává: Uteč, bodni,
křič! V poslední chvíli se ozve tiché prefrontální zašumění: Je to jen
hra..., je to jen jako..., jako by...
Dirigentem sice může být prefrontální lalok sám o sobě, ale z vývojového
hlediska to nelze očekávat před šestým rokem, a teprve po dvanáctém roce
je mozek schopný ukáznit se zcela sám. Samozřejmě jak který mozek. Je otázkou,
do jaké míry hostující dirigenti zvenčí (z rodiny, ze školy či z
televize) nechají dozrát dirigenta uvnitř - zda mu vnutí své interpretace
Bacha, dějin, sexu či nekonečna a jak moc si to v zákulisí dozrávající a
nesměle dirigující čelní lalok nechá líbit.
Ad 3) Asi ano, snad kultivované nastavování citlivosti limbického systému a
posilování rozlišovací schopností prefrontálního laloku může pomoci v
pozdějších kritických situacích... Snad dobrá dramatická výchova může
zvýšit šanci odolávat zjevným i skrytým režisérům.
Jenže jak rozpoznat dobrou dramatickou výchovu, která dává prostor pro přirozenou
a osvobozující tendenci k "blbnutí" i tvoření, vhodně využívá
touhu pohrávat si s napětím a dar dětí proměňovat se a plout prostorem i
časem, od dramatické hry špatné, kýčovité, která nabízí laciné vybití...,
kde se učíme stávat se loutkami místo být sám sobě vodičem i loutkou...?
Jak rozeznávat provázky pohybující nejen mým tělem, ale i mou myslí a duší...,
jak se naučit za ně jemně tahat, a nepotrhat, neproplést, a těšit se z
toho, že se dobrovolně nechám vést dobrým dirigentem? Kdy se uchopit
taktovky a jak najít rovnováhu mezi úzkostnou, přísnou sebekontrolou (kde
provázky ztuhnou v klacky a limbické prameny vysychají) a bezbřehou uvolněností,
kde je člověk zmítán limbickými živly?
No vida, z pevné půdy neurofyziologie se dostávám na tenký led
selfpsychologie, pod kterým tuším nebezpečnou hlubinu filozofie. Tak raději
skončím, dokud ještě jakž takž rozeznávám, který provázek je který.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha