V úvodu mi dovolte krátké shrnutí předchozích zákulisí - klíčovým
pojmem je limbický systém, který jsme popsali jako hlavní integrační systém
mozku. Limbický systém je tvořen několika subsystémy - amygdalární se podílí
na řešení životně významných dramatických situaci a je spojen s bouřlivými
změnami vnitřního prostředí (např. vyplavení hormonů, změny srdeční
frekvence či krevního tlaku), hipokampálni se uplatňuje při rozpoznávání
známých a nových informací, vytváření asociací a paměťových stop,
cingulárni souvisí jak s vyššími city, tak i např. se závislostmi nejrůznějšího
druhu. Septum je křižovatkou, kde se všechny tři subsystémy setkávají, i
výpravčím, který dává zelenou k našim verbálním či jiným projevům.
Prefrontálni lalok lze charakterizovat jako hlavní "tlumič" našeho
chování, který chrání naše ego, aby se nepoddávalo amygdalární tendenci
k instinktivnímu - impulzivnímu chování, cingulárním touhám po věčném
ráji a hipokampální nekonečné hravosti. V předchozích dílech jsme zmínili
i vývojové změny: amygdalární subsystém je aktivní již od narození,
prefrontální se plně uplatňuje až po dvanáctém roce. Všechny tyto
subsystémy pracují v nepřetržitém provozu - pouze ve spánku přecházejí
na unikátní a dosud plně neobjasněný režim, kdy inventarizují (hrůzné
slovo, ale lepší mě nenapadlo) a experimentují bez ohledu na logiku, prostor
a čas (nejhlouběji spi prefrontální lalok, který má normálně LPČ na
starosti) - a osciluji zdánlivě chaoticky, nicméně harmonicky a smysluplně.
Tím se konečně dostáváme k dnešnímu tématu - jak mozek vytváří
determinovaný chaos, který je základem chování živých systémů, a tedy i
člověka, provozujícího např. dramatickou výchovu.
Nejprve trochu chaotické terminologie (omlouvám se jak znalcúm za zjednodušování,
tak laikům za složitost): V zásadě lze rozeznávat systémy chovající se
nechaoticky, lineárně a předvídatelně (v těchto případech lze snadno spočítat,
co se stane s veličinou B, když se změní veličina A, a naopak). Nevýhodou
těchto systémů je jejich rigidita a neschopnost samoregulace (a také
neschopnost improvizovat, hrát si a tvořit). Zcela chaotický (nedeterminovaný)
systém je pro fungování složitých živých organismů rovněž nepoužitelný.
Výhodou determinovaných chaotických systémů je plasticita,
samoregulovatelnost a proměnlivost. Nepatrná změna výchozích podmínek
dramaticky zrněni chování systému, ale zpětně regulační mechanismy umožní
postupný návrat do původního stavu. Pro tyto systémy se mnohem obtížněji
hledají matematická vyjádřeni (čím složitější - více dimenzionální,
tím složitější rovnice), ale na druhé straně je lze krásně zobrazit
graficky. Oscilování chaotických systému v rámci určité determinovanosti
lze vyjádřit pomoci tzv. podivných atraktorů.
Grafické zobrazení tzv. Lorenzova podivného atraktoru připomíná motýlí křídla
jeden způsob chováni systému lze zakreslit jako pravé křídlo (např. dítě
sedí, naslouchá učiteli, zapisuje si a opět naslouchá - po několik minut
je chování dobře předvídatelné a pochopitelné), a zcela jiné chování
jako křídlo levé - stačí náhlá nepatrná změna podmínek (např. za
oknem třídy se objeví vrtulník) a dítě náhle vstane, jde k oknu a chvíli
nevíme, co bude dál... Po chvíli se dítě samo vrátí do lavice a chování
se překlopí zpět do oscilací v rámci pravého křídla.
Jak podivné atraktory souvisejí s limbickým systémem a s dramatickou výchovou?
Představme si jednoduchou modelovou situaci, kdy dítě přichází na hodinu
dramatické výchovy. Posadí se, dejme tomu, na zem a dostane pokyn: "Jsi
semeno, pukáš, rosteš, rozvíjíš se, kveteš a vadneš..." Normální,
třeba osmileté dítě se poměrně snadno "překlopí" z oscilováni
mozkových subsystémů v klidovém režimu do režimu dramatického, kdy v závislosti
na mohutnosti hipokampální pokladnice asociací (plus schopnosti tvořit nové
kombinace), na cingulární touze být odměněn (pochválen učitelem), na
prefrontálním imperativu (fuj, to se pro holčičku nesluši, aby se takhle předváděla)
i na amygdalárnich skrytých touhách - předvede dítě unikátní vlastni
kreaci na dané téma a pak se samo opět "překlopí" do původního
modu. Dítě s ADHD (viz předchozí Zákulisí) může reagovat naprosto nepředvídatelně,
protože do jeho záměru "překlopit se" podle instrukcí učitele se
vloudí další informace (např. vůně vedle sedící spolužačky), která
zcela zrněni výchozí podmínky a systém se začne chovat zcela jinak. Dítě
s autismem instrukci vůbec nepochopí (má postižený hipokampus, a tedy problémy
s vytvářením asociací, jeho prefrontální lalok neumí improvizovat a úkol
tohoto typu je pro takové dítě naprosto nesrozumitelný). Navíc takové dítě
nedokáže přecházet z jednoho stavu do druhého a mezní situace, kdy se má
rozhodnout nebo improvizovat, je pro takové dítě přímo utrpením. Hranice
mezi jedním a druhým chováním se nazývají bifurkace a lze je krásně
matematicky i graficky vyjádřit prostřednictvím fraktální geometrie.
Závěrem lze shrnout, že každá dramatická hra potřebuje mírně chaotický
mozek, který je schopen oscilovat mezi různými druhy chování, mozek, kterému
stačí náznak, a začne oscilovat v jiném režimu, zkrátka mozek, který se
po vzrušujícím experimentování sám vrátí do původního stavu a v následující
vteřině se pustí do dalšího dobrodružství.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha