Když jsem se v osmém Zákulisí (TD 1998/2-3) zmínil o teorii chaosu ve
vztahu k chování dětí a k tvořivé dramatice, netušil jsem, že se mí
dostane do ruky kniha Ester Thelenové a Lindy Smíthové A Dynamic Systems
Approach to the Development of Cognition and Action (The MIT Press, 1994), ve
které autorky předkládají zcela nový koncept neuropsychického vývoje dítěte
založený právě na "chaotickém" chápání světa.
Není lehké popsat a pochopit chován í dítěte a je obtížné vyznat se v
terminologii chaosu (zájemcům doporučuji k přečtení knihu Jamese Gleicka
Chaos: Vznik nové vědy, Ando Publishing, Brno 1996), nicméně je to zřejmě
cesta, kterou se začíná ubírat i vývojová psychobiologie. Pokusím se
proto dnes vysvětlit, jak může chaos souviset s kognitivním a emotivním vývojem
dítěte.
Nejprve pár slov o vyvíjejícím se mozku. Mozek narozeného dítěte je sice
geneticky předprogramován (např. kde budou neurony umístěny a jaké
neurotransmitery budou vytvářet), ale o dalším uspořádání a fungování
rozhodují vnitřní i vnější vlivy, které se podílejí na samoorganizaci
celého systému. Podstatné je, že mozek je komplexní dynamický systém, kde
jednotlivé neurony spolupracují s ostatními a vytvářejí neustále se měnící
stavy, které mají různou míru stability. Mozek si stabilnější stavy snadněji
a hlouběji zapamatovává a později - např. pokud nastanou obdobné podmínky
- do těchto stavů ("atraktorových údolí") "sklouzává".
To může být na jedné straně výhoda - dobře naučené dovednosti se hodí
k řešení nejrůznějších životních situací, ale na druhé straně mohou
tyto tendence vést k určité rigiditě a minimalizovat proměnlivost chování
dítěte.
Naznačil jsem, že "přitahování" (atrahování) určitého způsobu
chování lze p0psat pomocí trajektorií, které lze zobrazit jako tzv.
atraktory. U komplexních chaotických a determinovaných systémů se hovoří
o podivných atraktorech vzhledem k jejich bizarním a obtížně předvídatelným
tvarům.
Stabilitu systému lze též vyjádřit stabilitou atraktoru - některé si lze
představit jako hluboká údolí (pak je třeba hodně energie, aby došlo ke
změně) a jiné se pohybují na vrcholu kopce, odkud se snadno "skutálí"
několika směry.
Příkladem stabilního chování je např. chůze nebo čtení určitého
textu, naopak značně nestabilní atraktory odpovídají stavům, kdy se věnujeme
méně obvyklým věcem, jako je např. imaginace, tvořivá hra a podobně, kdy
velmi snadno a rychle dochází ke změnám duševních stavů a tím i k proměnlivosti
chování. Jak již bylo zmíněno, člověk spíše tíhne k používání dobře
naučených-zvládnutých, známých a jednodušších způsobů chování, a to
zejména v zátěžových situacích, kdy v systému narůstá "šum",
resp. nejistota.
Příkladem může být test, kdy dítě požádáme, aby nejprve zavíralo a
otvíralo pěst pravé i levé ruky současně, pak je požádáme, aby střídavě
byla jedna ruka zavřená a druhá otevřená. Začneme-Ii zrychlovat frekvenci
otvírání a zavírání (v systému se zvyšuje množství šumu), přejde dítě
nechtěně z nestabilního modu (střídavé zavírání a otvírání) na
stabilnější stav (synchronní zavření - otevření).
Obdobně je tomu i při složitějších stavech a chování. Všimněte si, co
dělají děti z rozpaků - ve chvílích, kdy je pro ně situace obtížně zvládnutelná
a kdy udržování nestabilního atraktoru (třeba improvizovaná hra na jevišti)
vyžaduje příliš mnoho energie, snadno sklouznou do "údolí"
stabilního atraktoru - např. se rozpláčou nebo začnou streotypním způsobem
"šaškovat".
Nakonec to lze vidět i u některých politiků, kdy na složitější otázky
odpovídají stereotypním: "No comment."
Chceme-Ii, aby děti balancovaly na vrcholcích nestabilních atraktorů a přeplouvaly
z jedné situace do druhé, musíme mít jistotu, že pro to mají dostatek
energie (tím není míněna jenom energie fyzická, ale zejména psychická -
tedy motivační hnací motor krmený endorfiny prýštícícími z límbíckého
systému ve chvílích, kdy dítě hra baví a je dostatečně odměňováno -
např. pochvalou, potleskem nebo i vyhnutím se trestu) a i že v jejich mozku
nenarůstá zbytečný šum (např. protože mají hlad, horečku, jsou unavené,
až ospalé apod.).
Stabilní a méně stabilní atraktory se vytvářejí již během prvních týdnů
a měsíců po narození a podílejí se na kognitivním, pohybovém i emocionálním
učení a tím i na samoorganizování vyvíjejícího se nervového systému.
Tak vznikají např. hluboká atraktorová "údolí" odpovídající
zvládnutí chůze nebo rituálů vítání či loučení, která jsou součástí
procedurálních paměťových procesů.
Tuto část lze shrnout následovně: Pro svůj vývoj potřebuje dítě obojí
- jak umění "balancovat", tak "setrvávat". V prvním případě
stačí málo a systém "klouže" mezi mělkými "údolími"
a "vrcholky" - jsme svědky stále se proměňujícího chování; ve
druhém případě můžeme pozorovat stabilní předvídatelnější a
standardnější chování.
Z hlediska funkční neuroanatomie jsou to zejména septohipokampální okruhy
lirnbického systému, které se na této podivuhodné hře podílejí. Lze hovořit
o neustálém soupeření vnitřních stavů a vnějších podnětů, o oscilování
v určitých modech, kdy stejně intenzívní podnět je jednou nedostatečný k
vyvolání jakékoliv změny, a jindy stačí neskutečně málo k spuštěni
kaskády změn.
Zajímavým příkladem zdánlivě nepatrného podnětu, který vedl ke
katastrofické změně chování, je uveden ve slavném Kurosawově filmu: Hlavní
hrdina poklimbává pod stromem, když kolem projíždí na koni novomanželský
pár. Stačí závan ženiny vůně, aby hrdina vstal, pár pronásledoval, ženy
se zmocnil a muže zabil. U soudu pak pronese tuto ("Iimbickou") větu:
"Kdyby nebyl zafoukal vítr, nebyl bych ho zabiL"
Jak tyto úvahy souvisejí s tvořivou dramatikou? Kdyby nebylo nestabilních
atraktorů, bifurkací (hraničních stavů, kdy dochází ke změnám) a
chaotických oscilací, nebylo by hry a tvorby. Právě neustálé proměňování
a přecházení z jednoho stavu do druhého je základním předpokladem hry a
tvorby. Dramatické situace v rámci dramatické výchovy vnášejí do systému
šum potřebný k změlčení některých "údolí" natolik, aby
"míč našeho života" mohl poskakovat krajinou a nakonec se skutálet
do zcela nového či snového údolí.
Ale pozor, aby toho šumu nebylo příliš mnoho - pak bychom jenom
"surfovali", a nevytvořili žádné vlídné údolí, do kterého
bychom se mohli někdy zase vrátit.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha