"Těžko na cvičišti - lehko na bojišti." - "Co se v mládí
naučíš, ve stáří jako když najdeš." - Tato přísloví se obvykle
neberou příliš vážně. Nicméně se zdá, že prastarou zkušenost
potvrzuje moderní věda.
Výzkumy zabývající se procesy učení a paměti ukázaly, že laboratorní
potkani vyrůstající ve složitějším a náročnějším prostředí několikapatrové
klece s překážkami při cestě za potravou jsou v dospělosti úspěšnější
při řešení různých úloh než zvířata žijící v "holoklecích".
Podstata zřejmě tkví ve využití geneticky podmíněné věkově vázané vyšší
senzitivnosti paměťových receptorů a schopnosti mozku zvyšovat svou
plasticitu, resp. rozšiřovat repertoár variabilních postupů, které mohou mít
univerzální charakter a jejichž znalost umožňuje lépe se orientovat v
problémech a nalézt co nejrychleji vhodný postup.
Čím dále, resp. výše na pomyslném vývojovém žebříku stojí ať živočišný
druh (fylogeneticky), nebo lidský jedinec (ontogeneticky), tím je výběr
odpovědí na podněty širší. Novorozenec např. na různé typy podráždění
(tlesknutí, podtržení podložky, podráždění kůže břicha) reaguje
uniformní odpovědí moroovského typu (rozhození horních končetin a následné
"obejmutí"). Jde o instinktivní, vrozenou, nepodmíněnou reakci. Půlroční
kojenec už je schopen odpovídat diferencovaně na rozličné podněty, ale
obvykle jde o naučené podmíněné reakce. Teprve starší děti jsou schopny
na jeden podnět odpovědět mnoha různými způsoby, a to na základě volního
rozhodnutí, kdy vědomě nebo intuitivně vyberou nejvhodnější vzorec chování.
Zjednodušeně lze rozdělit zrání jednotlivých oblastí nervového systému
do tří hlavních etap:
- Období růstu - proliferace a zvětšování. Jde tedy spíše o kvantitativní
změny. Sem patří i gyrifikace šedé kory mozkové. Výsledek závisí především
na genetickém programu, ale i na vnějších podmínkách (výživa, vitaminy,
vliv toxických látek apod.).
- Období základní difenciace a vytváření komplexních propojení - jde o
kvalitativní proces vedoucí ke zvyšování komplexnosti systému a jeho
plasticity, umožňující složité a proměnlivé chování. Zde se kromě
genetické dispozice významně uplatňuje právě vliv podnětného prostředí
na procesy učení a paměti.
- Období jemného "vylaďování", interaktivního hledání a vytváření
rezerv "pro strýčka Příhodu" - tedy zvyšování rezilience.
Rezilienci lze chápat jako schopnost odolávat vnějším tlakům a případně
se vrátit do původního stavu. Fyzikální termín, vypovídající o
vlastnostech např. pružiny či míče, užívají psychologové v obdobném
smyslu. Součástí vývoje mozku a chování tedy není jen růst a "zesložiťování",
ale i příprava na celoživotní trable zvyšováním odolnosti neboli
rezilience.
V zásadě můžeme rozlišit tři hlavní světy našeho mozku:
- Motorický - pohybový, umožňující běhat, jíst, rozmnožovat se atd.; můžeme
jej pro snazší zapamatování označit jako svět bílý.
- Kognitivní - šedý svět poznání, související s procesy učení a myšlení.
- Emotívní - limbický duhový svět dramat lásky i nenávisti, soucitu a
touhy, integrující všechny světy dohromady.
Jak budou naše vnitřní světy vypadat, je opět dáno převážně geneticky.
Sportovci vědí, že některé geny kódují podíl tzv. rychlých a pomalých
svalů, určujících, kdo bude spíše sprinter či vytrvalec... Pro intelekt
jsou potřebné geny umožňující rychlé učení (např. gen NR 2B, související
s NMDA receptory). Emotivní chování souvisí též s naší genetickou výbavou,
zejména co se týče kódování receptorů pro dopamin a serotonin. Předpokládá
se například, že rodina Kennedyů má gen pro riskantní, dobrodružné chování.
Kromě genetického podkladu je pro formování těchto světů významný vliv
prostředí - budování bílého světa se obvykle věnujeme velmi intezivně,
o něco méně tomu šedému, a skoro vůbec ne duhovému. Přitom právě tento
svět by měl být intenzivně kultivován již v útlém dětství. Jednou z možností
jak posilovat limbický růst, plasticitu i rezilienci je nejprve intuitivní
mateřská a rodičovská výchova, dále přirozené interakce s vrstevníky a
později může pomoci i dramatická výchova. Pro zvládnutí kritických
situací v dospívání, dospělosti i ve stáří je nesmírně užitečné rozšiřování
repertoáru možných odpovědí v různých modelových situacích a jejich
upevňování v rámci dramatického prožitku - tzn. vytváření nových vzorců
chování (behavioral pattern). V tomto smyslu může dramatická výchova
pomoci dětem vyrůstajícím v prožitkově chudém "holosvětě",
aby se jejich vnitřní světy duhově probarvily.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha