Dnes se pokusíme nahlédnout do dalších neznámých oblastí mozkového zákulisí.
Do spleti chodeb a zákoutí, jejichž prostupnost může mít význam ve chvíli,
kdy se hlavní hrdina v poslední vteřině prodírá na jeviště. Pokud cestou
naráží na postávající kulisáky, neuklizené rekvizity a jiné harampádí,
stoupá riziko, že zmešká klíčovou repliku. Obdobně může zdánlivě nevýznamný
prostor mezi mozkovými buňkami zásadně ovlivnit naše jednání.
Výzkumy posledních let ukazují, že jak procesy myšlení a učení, tak zejména
změny nálady či chování jsou zprostředkovány nejen přímo nervovými dráhami
(axony) a klasickými neurotransmitery na synapsích (přepojovacích knoflících),
ale i nepřímo signalizačními molekulami, které pozvolna prostupují mezibuněčným
prostorem a ovlivňují receptory kdekoliv v mozku. První forma "drátového"
přenosu je rychlá, přesná a náročná na energii (spotřebu kyslíku a glukózy),
druhá, "bezdrátová" je sice pomalejší, ale komplexnější a méně
energeticky náročná.
Buněčná hmota mozku, složená z asi 50 miliard nervových buněk (neuronů)
a cca 200 miliard gliových (podpůrných) buněk, tvoří zhruba tři čtvrtiny
mozkového objemu. Zbývající čtvrtina je vyplněna tekutinou obsahující
ionty, molekuly a bílkoviny, z nichž některé mohou v pórech mimobuněčného
prostoru vytvářet přirozené překážky. Toto tekuté mikroprostředí mozku
lze přirovnat k "polévce", jejíž hustota se neustále mění a významně
ovlivňuje činnost našeho mozku. Někdy se mezibuněčná komunikace srovnává
s dopravní situací ve velkoměstě, kde se vytvářejí zácpy - a hustým
provozem se spíše než velká auta propletou malí poslíčkové na kolech.
Tak i v mozku snáze a rychleji prostupují malé signalizační molekuly, které
mohou receptory předpřipravit ("zcitlivět" či naopak
"znecitlivět") na příchod molekul velkých a pomalých. Hustota
"mozkové polévky" závisí na řadě faktorů celkovém zavodnění
(hydrataci) organismu, teplotě, hormonálních vlivech a pochopitelně i na
nejrůznějších onemocněních mozku. Mění se i s věkem - u kojenců a malých
dětí je mimobuněčný prostor relativně větší a volnější. S nadsázkou
lze říci, že proto u dětí se rychleji mění nálady a neobvyklé nápady
mohou velkou rychlostí křižovat mozkové pláně.
S postupujícím věkem se "mezibuněčná polévka" zahušťuje, přibývá
nejrůznějších překážek a k stáru zvolna "vysycháme", myšlenkový
provoz je svízelnější.
Informace o mezibuněčné komunikaci jsou podloženy experimentálními výzkumy
na laboratorních potkanech, jejichž mozek byl vyšetřen pod mikroskopem, a
difúze molekul byla měřena pomocí speciálních technik.
Pro člověka mají tyto poznatky význam především pro pochopení procesů,
které byly až dosud obtížně vysvětlitelné pouze na základě klasického
synaptického přenosu. Pohyb mých ukazováčků po klávesnici řídí neurony
v centrálních oblastech mozkové kůry - vyšlou příslušný signál po
axonech pyramidové dráhy a tento signál se přepojí v krční míše na
nervy jdoucí k drobným svalům ruky: "...hovoto!" Teď oči přehlédnou
text a primární centra v týlní oblasti zaznamenají poslední slovo, které
hipokampální oblasti porovnávají s paměťovými stopami, a prefrontální
lalok se rozhoduje: Je to chyba, kterou je třeba opravit, nebo je to smysluplný
naschvál? Kromě těchto po drátech a synapsich běžících informacích se
současně pozvolna mění má nálada. Počáteční pocit uspokojení z toho,
že se mi podařil první odstavec článku, zvolna odplouvá a nastupuje neurčitá
úzkost - jsou poslední sebepozorovací věty srozumitelné? Není to samo účelné
pohráváni, které není ničím podložené a které jen upevní názor čtenářky
S. K., že Mozkové zákulisí jsou ničím nepodložené smyšlenky? Molekuly
ovlivňující receptory "nejistoty" se zřejmě pohybovaly hustým a
spletitým (nejsem nejmladší a mám žízeň) mimobuněčným prostorem svižněji
než molekuly spokojenosti.
Výsledkem je obtížně definovatelný pocit nepohody, který nelze volním příkazem
rychle zrušit a nahradit jinou naplánovanou náladou tak, jako mohu
bleskurychle (drátovým přenosem) zaměnit zaťatou pěst za otevřenou dlaň.
Bezdrátová, "polévková" komunikace proměňuje naladění mozku
podobně, jako závan větru zčeří hladinu a po chvíli možná poslední
vlnka rozechvěje stéblo na kraji rybníka.
Experimenty prokázaly, že signalizační molekuly postupují mezibuněčným
prostorem rychlostí kolem 3 milimetrů za hodinu. Zkuste si spočítat, za jak
dlouho se posmutnělá nálada pravé, nonverbální hemisféry odrazí na textu
generovaném levou polovinou mozku. Zdá se vám to nepravděpodobně pomalé?
Máte pravdu. V mozku se bezdrátový a drátový přenos propojují. Relativně
nepatrné změny mikroprostředí mohou ovlivnit signalizaci na synaptické úrovni
a vyslat tak po drátech rychlý signál do druhé hemisféry. Milimetrový
pohyb stébla spojí kontakt a na druhém konci světa zazvoní.
V tomto kontextu je třeba připomenout teorii chaosu - nepatrná změna původních
podmínek může vyvolat dalekosáhlé změny celého systému, přesunutí do
údolí jiného podivného atraktoru. Vzpomeňte si, jak závan vůně mladé ženy
změnil život tří lidí v Kurosawově filmu.
A jak mohou výše uvedené úvahy souviset s prožitkovým učením či s
dramatickou výchovou? Předpokládá se, že výše zmíněná kombinace
klasického přenosu informací s emotivně navozenými difúzními změnami
mezibuněčného prostředí prohlubuje paměťové stopy a zvýší šance na
jejich vybavování např. pouhým navozením obdobné nálady. Otázkou je, zda
emotivně podmíněné nastavování mozku na "provozni teplotu"
opravdu usnadní mezibuněčný přenos. Geniální autisté s Aspergerovým
syndromem, kteří jsou schopní uchovat v paměti ohromná kvanta informací
bez jakékoliv emoce, tuto hypotézu vyvracejí. Je však třeba rozlišovat úzce
specializovanou inteligenci, např. matematickou u autistů, od komplexně pojímaného
chápání inteligence člověka, zahrnující i komunikační schopnosti, předvídavost,
empatii či humor. Konec konců humor je tekutina (a suchý humor contradictio
in adiecto) a měli bychom usilovat, aby naším mozkovým zákulisím protékala
přiměřeně hustá a nejen "smysluplná", ale i "cituplná"
polévka.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha