V předchozím textu jsme se věnovali funkční a vývojové neuroanatomii z
hlediska proměn mozku v souvislosti s dramatickou výchovou. V závěrečné
části Mozkového zákulisí chci nejprve připomenout klíčové pojmy či
hypotézy a následně bych rád popsal, jak lze dramatu využít léčebně.
Začnu praktickým příkladem. Desetiletý povahově labilní a přecitlivělý
Petr se má v rámci dramatické výchovy na chvíli proměnit v Jana Husa prožívajícího
poslední okamžiky před upálením a dvanáctiletý flegmatický Tomáš v
Jana Žižku. Hra, kterou děti hrají, je o tom, co by se stalo, kdyby Jan Hus
odvolal a přežil. Jak bude po návratu do Čech obhajovat své rozhodnutí?
Zatímco všichni okolo sledují dramatickou situaci, ve které Petr v roli Jana
Husa v poslední chvíli odvolá a v další scéně vysvětluje Tomášovi,
který je v roli Žižky, proč to udělal, pokusme se porovnávat, jak se to
jeví těm, kteří jsou diváky, a co se odehrává v zákulisí Petrova a Tomášova
mozku. Jde o první přehrání této situace, první "zkoušku".
Oba mozky mají zapnut první ze tří základních programů (bdění, pomalý
spánek, paradoxní spánek), to znamená, že jádra v mozkovém kmeni
bombardují podkorové a korové impulzy neurotransmitery, které brání ospalé
synchronizované oscilaci, a výsledkem je napjatá emotivní pozornost.
Petr prožívá scénu na hranici tak intenzivně, že má pocit skutečného
ohrožení vlastního života, maximum prokrvení mozku je jak v emotivních
centrech, tj. v amygdale a cingulu, ale i v hipokampu, který horečnatě hledá
pro tuto novou situaci vhodný vzorec chování. Zároveň se zapojuje prefrontální
lalok připomínající rozrušenému Petrovi: Je to jen hra..., o nic nejde...
Jenže krom toho, že se Petr střídavě bojí umřít a stydí neumřít, se
neustále trápí obavou, že se ztrapní před Janou, do které je zamilován.
Tomáš se během první scény trochu nudí a mozek se trochu více prokrvuje v
zadních oblastech, kde jsou centra pro zrakové a sluchové vjemy. Jeho limbické
struktury jsou v klidu a prefrontální lalok brzdí Tomášovu tendenci hlasitě
zívnout a dát všem najevo, jak je Petr trapný.
Ve druhé scéně Tomáš vyčítá Petrovi zbabělost, začíná na něj křičet
(stejně, jako když mu coby kapitán fotbalového mužstva nadával za vlastní
gól), jeho limbické struktury se překrvují a prefrontální lalok
signalizuje, aby to nepřeháněl a nezneužíval hry k opravdovému ponížení
Petra.
Petr je rudý v obličeji, srdce mu buší rychleji a přerývaně dýchá. Do očí
se mu hrnou slzy... Hra se míchá se skutečností, Petr se v dramatické
situaci přestává orientovat a ztrácí schopnost zpětnovazebné kontroly.
Vtom učitelka tleskne: Stop - nebylo to špatné, ale Tomáš by neměl na
Petra řvát - to by si Žižka nikdy nedovolil vůči milovanému mistrovi...
Ostatní děti se smějí... Tomáš se trochu zastydí a Petr se malinko pousměje...,
jeho mozek je však nadále "rozhozený", desynchronizovaný;
elektroencefalogram (EEG) by ukázal rychlé beta vlny nad všemi oblastmi.
Během pěti minut je Tomáš schopen scénu přehrát znovu a mít ji více pod
"prefrontální kontrolou" dle přání učitelky, Petr je však stále
rozrušený, a tak učitelka navrhuje společný poslech klidné muziky s tím,
že si každý může představovat pomalu plynoucí řeku. Ve většině mozků
se aktivita synchronizuje; na EEG bychom našli pravidelné alfa vlny a u pospávajícího
Ondry dokonce rytmické theta vlny. Hodina dramatické výchovy končí.
V předešlých pokračováních naleznete podrobnější informace o zmíněných
oblastech centrálního nervového systému: 1. mozkovém kmeni, zajišťujícím
základní funkce a jednotlivé stavy vědomí, 2. limbickém systému, potřebném
pro emotivní prožívání, 3. zadních korových oblastech, nutných pro
zpracování senzorických vjemů, 4. nejpřednější nadočnicové (prefrontální
- orbitofrontální či frontopolární) části čelního (frontálního)
laloku, který kontroluje naše chování a vydává povely, a o 5. exekutivních
motorických strukturách v centrální oblasti, které jsou spolu s podkorovými
jádry zodpovědné za motorické vyjádření našich pocitů a přání.
Komplikovanost (složitost, plektika) a nelineární, dynamické chování centrálního
nervového systému umožňuje relativní nezávislost na vnějších podnětech,
obrovskou proměnlivost a citlivé reagování na pranepatrné modulující podněty.
Pozoruhodné je, jak moc je zdánlivě racionální tvor jako homo sapiens
sapiens ovlivňován limbickým systémem.
Shrneme-Ii dosavadní poznatky o limbickém systému, lze říci, že hipokampus
analyzuje samostatně každodenní (spíše každovteřinové či každookamžikové)
podněty a podílí se na vytváření kontextuálních paměťových stop. Ty
mohou být mnohem hlubší při vjemech vyvolávajících prostřednictvím
amygdaly základní "pudové" instinktivní reakce či při signálech
vedoucích k aktivaci cingula a pocitům, jako je radost, štěstí, zklamání,
znechucení atd. V případě virtuální dramatické hry nejde jen pocity, ale
i o dramatické souvislosti s různě dlouho trvajícím pocitem napětí (očekávání,
kdy není jisté, jak to se mnou, resp. s virtuálními hrdiny dopadne). Zde se
ještě v různé míře uplatňuje prefrontální lalok jako korektivní systém.
Limbické struktury jsou v různé míře angažovány v procesech v rámci
dramatické výchovy i dramatoterapie. Vzhledem k tomu, že jde o dvě zcela
odlišné profese (v prvém případě je třeba pedagogické vzdělání
kombinované se specializací v dramatické výchově a divadle, zatímco
dramatoterapie vyžaduje základní zdravotnické vzdělání, např.
psychologické, psychoterapeutické, rehabilitační aj. v kombinaci se znalostí
divadelních základů), mohou být přesahy oběma směry nebezpečné. Příkladem
by mohla být např. snaha učitelky "léčit" Petrovu přecitlivělost
prostřednictvím hry o Husovi místo toho, aby se držela pedagogicko-estetického
kopyta, nebo naopak tendence dramatoterapeutky v nemocnici "vychovávat"
pacienty, aby byli vzdělanější a morálně pevnější.
Dramatoterapie ve zdravotnictví může mít mnoho tváří. Od skutečně vědecky
podloženého a profesionálně náročného psychodramatu profesora Morena přes
narativní terapii primáře Špitze až po využívání divadelních prvků v
rámci arteterapie u lidí s různými formami zdravotního postižení.
Z výše uvedeného vyplývá, že spektrum situací, kde se potkává umění
(divadelní estetika, teatrologie), vzdělávání a výchova (pedagogika) a
zdravotní/sociální vědy, je sice velmi široké a mnohobarevné, ale
jednotlivé oborově specifické komponenty lze dobře rozlišit a pod vedením
příslušných odborníků kultivovat. K tomu měla alespoň trochu přispět i
naše Mozková zákulisí.
Doc. MUDr. VLADIMÍR KOMÁREK
Klinika dětské neurologie 2. LF UK, Praha