Eva Machková byla klíčovou osobností české dramatické výchovy, oboru, který od 60. let začala systematicky budovat – tehdy jako odborná pracovnice divadelního oddělení ÚDLUT (Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti), později ÚKVČ. Jeho vývoj od té doby ovlivňovala jako neobyčejně agilní a invenční organizátor, teoretik, historik, didaktik i kritik.
V 60. letech navázala na tradice české reformní pedagogiky, reprezentované zejména Miloslavem Dismanem, shromáždila kolem sebe nejtvořivější a nejosobitější učitele a vedoucí dětských kolektivů a jejich osobní metodiky obohatila o cenné zkušenosti zahraničních kolegů, zejména z Velké Británie a ze Skandinávie.
Na počátku 70. let založila tradici dodnes fungujících moderně pojatých národních přehlídek dětských divadelních a loutkářských souborů (Kaplické divadelní léto, dnes pod názvem Dětská scéna), které jsou oceňované nejen u nás, ale i v zahraničí, a měla zásadní podíl na propracování a organizování vzdělávacích akcí pro pedagogy dramatické výchovy dávno předtím, než dramatická výchova vstoupila do českých škol.
Od 2. poloviny 70. let ustavila a se Zdenou Joskovou vedla Kruh autorů a dramatizátorů dětského divadla, který soustředil nejvýraznější osobnosti oboru, pracoval a do počátku 90. let podstatným způsobem ovlivňoval dramaturgii dětského divadla.
V 80. letech měla vliv na zavedení a koncipování dramatické výchovy jako vyučovacího předmětu na středních pedagogických školách, na počátku 90. let se podílela na tom, že se dramatická výchova začala učit na některých pedagogických fakultách a v roce 1992 založila katedru výchovné dramatiky na DAMU (v 1. polovině 90. let byla její vedoucí) a podporovala rovněž založení analogické katedry na JAMU.
V roce 1990 se spolupodílela na vzniku Sdružení pro tvořivou dramatiku, v prvních letech byla jeho předsedkyní a rozhodující měrou ovlivnila jeho činnost.
Prof. Eva Machková je autorkou více než 30 odborných publikací o dramatické výchově, mnoha článků a odborných statí, v 60. letech redigovala po deset let periodikum Divadelní výchova a poté redigovala několik časopiseckých rubrik nebo cyklů (v Amatérské scéně, Československém loutkáři, Tvořivé dramatice). Její práce Metodika dramatické výchovy z r. 1983 vyšla v roce 2020 už ve čtrnáctém vydání. Měla zásadní podíl na seznamování české odborné veřejnosti se zahraniční literaturou v oboru (zvláště prostřednictvím Tvořivé dramatiky).
Do nedávna aktivně pedagogicky působila na katedře výchovné dramatiky DAMU, průběžně editovala svůj vlastní webový portál Škola dramatickou hrou a takřka do poslední chvíle byla neobyčejně aktivní i jako autorka odborných článků a publikací.
Mezi její poslední publikační počiny patří metodická publikace Dramatická výchova Soni Pavelkové (NIPOS 2019), kterou z dochovaných pramenů dokumentujících práci jedné ze zakladatelských osobností české dramatické výchovy zpracovala jako editorka, skripta Škola dramatickou hrou – Dramatická výchova v primární škole (Ostravská univerzita 2019), didaktický sborník Dramatické metody ve vyučování (Nakladatelství AMU 2022), medailon Josefa Mlejnka v publikaci Děti, hry, divadlo a Josef Mlejnek (NIPOS 2023) nebo text Cesty k moderní české dramatické výchově o historii oboru v připravovaném sborníku Drama Education in the Czech Republic (NIPOS 2023) určeném pro zahraniční čtenáře.
Eva Machková v Databázi českého amatérského divadla: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=121
Eva Machková na stránkách Assitej: https://assitej.idu.cz/cena-assitej-2011-pro-evu-machkovou/
Eva Machková na portále Paměť národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/machkova-eva-1931
Eva Machková na portále Příběhy našich sousedů: https://www.pribehynasichsousedu.cz/praha-12/praha-12-2020-2021/machkova-eva/
Eva Machková na stránkách Gymnázia Dr. Josefa Pekaře, Mladá Boleslav: http://www.pekargmb.cz/verejnost/gympl_absol.php?zobr=12
V rozhovoru pro březnovou Amatérskou scénu na sebe Eva Machková prozrazuje, že jí zajímá dramatická výchova jako celek a že vlastně v tomto oboru nemá roli, kterou by měla obzvlášť ráda nebo nerada. Myslím, že je to dost typický postoj, výmluvně ilustrující vztah Evy Machkové k oboru, jehož moderní podobu od 60. let konstituovala a postupně budovala - spolu s několika dalšími osobnostmi z pedagogického a divadelního světa, mezi nimiž ovšem zaujala od samého počátku suverénně a přirozeně klíčové postavení. Rolí důležitých pro tento obor, které Eva Machková zastávala, bylo - a muselo být - pochopitelně vždy několik současně: metodik neboli, jak se dnes opatrně, mlhavě říká, odborný pracovník, organizátor, redaktor, porotce, lektor, kritik atd. atp.... Avšak každému období, jímž česká dramatická výchova procházela, dominovala jiná role Evy Machkové.
V 60. letech a na počátku 70. let je nejdůležitější rolí Evy Machkové role redaktora, vlastně šéfredaktora. Odborné periodikum Divadelní výchova, vycházející od roku 1964 do roku 1974 v instituci, která se nejprve jmenovala ÚDLUT a pak ÚKVČ, bylo a je časopisem unikátním. Na jeho stránkách se díky Evě Machkové postupně vytvářely obrysy oboru, kterému se tehdy říkalo divadelní výchova (protože byl u nás praktikován výhradně mimo vyučování, v oblasti amatérského divadla, jako zájmová činnost). Jak už to tak bývá, role šéfredaktora, který má ambici dělat časopis koncepční a proporční, je obvykle úzce, skoro automaticky spjata s celý trsem dalších rolí - autora, překladatele, recenzenta, komentátora, ale i technického redaktora a sekretářky. Kdo nevěří, ať si zalistuje v prvních Tvořivých dramatikách (od dvojčísla 2-3 II. ročníku po č. 2 roč. V), kde vycházely kompletní soupisy článků a materiálů uveřejněných v Divadelní výchově. Zjistíme, že se tu kromě materiálů mapujících dění v příbuzných oborech často objevovaly recenze (někdy i s ukázkami) našich, ale hlavně zahraničních publikací o dramatické výchově, divadle, přednesu, psychologii apod. a překlady zahraničních materiálů, včetně učebních plánů škol, kde se dramatická výchova učila (Velká Británie, Nizozemí, konkrétně utrechtská Akademie, atd.). Deset ročníků Divadelní výchovy navíc doplňovala Eva Machková pravidelně od roku 1966 samostatnými sešity, které vycházely pod názvem Textová příloha DV. Ale ani to nebylo vše. V roce 1969 založila edici Knihovnička Divadelní výchovy (to tady vyšly poprvé mj. práce Technika řeči starších dětí od Šárky Štembergové, Dramatická hra jako prostředek socializace dítěte z pera Jany Vobrubové, Lidské tělo - inspirace nástroj dramatického projevu od Václava Martince a také publikace Evy Machkové Dramatická hra jako prostředek výchovy dítěte) a roku 1971 edici Texty dětské scény.
Jestliže jsem napsal, že dominantní rolí Evy Machkové byla v tomto období role redaktora, musím k tomu hned dodat, že byla propojena s rolí teoretika. Eva Machková nevydávala časopis pro časopis, ale - stejně jako kdysi Lessing v Hamburské dramaturgii - postupně a cílevědomě vytvářela program, z něhož se začaly záhy rýsovat jasné obrysy systému. Ostatně zmapování situace dramatické výchovy v zahraničí (zejm. ve Velké Británii, USA, Švédsku, západním Německu atd.), základní informace o oboru a ihned také - což je pro Evu Machkovou velmi příznačné - návrhy na řešení přinesla už její první monografie Dramatická hra jako prostředek výchovy dítěte, která v roce 1970 vyšla v ÚDLUT jako 4. svazek již zmíněné Knihovničky Divadelní výchovy. Syntézou tohoto prvního období je dnes už "klasická" kniha Evy Machkové Základy dramatické výchovy. (Nedejme se zmýlit rokem vydání; než tato práce v SPN v roce 1980 vyšla, trvalo jí to - jak bývalo za starých časů neblahým zvykem - neuvěřitelně dlouho; dokonce od udělení ministerské doložky v roce 1977 k vydání knihy uběhly celé tři roky...)
Základy dramatické výchovy vycházejí především z wayovského modelu. Mimochodem opět typické pro Evu Machkovou je to, že překlad základní práce Briana Waye Development Through Drama, tedy Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací, měla už tehdy v šuplíku připravený na dobu, kdy bude možné ho vydat... Za důležité pokládám to, že Základy obrátily pozornost k cílům dramatické výchovy odvozeným z pedagogiky a že dramatickou výchovu vymezily jako estetickovýchovný obor, nikoliv jen jako jednu z alternativ netradičních pedagogických přístupů nebo jako protiklad secvičování divadla. Z dnešního pohledu lze říct, že v tehdejším pojetí Evy Machkové se spojují dva směry dramatické výchovy - vedle wayovského "educational drama" (které by bylo možné identifikovat nejvíce v práci Jany Vobrubové, Hany Budínské nebo třeba Josefa Mlejnka) promýšlela význam a smysl divadelní práce s dětmi a možností získávání divadelních dovedností; v této souvislosti by bylo možné hovořit o jakési variantě spolinovských "theatre games" (v české dramatickovýchovné praxi jim jsou podle mého nejblíže např. Soňa Pavelková nebo Šárka Štembergová). Základy dramatické výchovy Evy Machkové nastolily, a dokonce do značné míry i "kodifikovaly" terminologii, pojetí a strukturu oboru. Když na počátku 90. let vstoupila dramatická výchova konečně do českých škol, stal se tento koncept Evy Machkové výborným odrazovým můstkem pro nové metodické, ale už i "čistokrevně" teoretické uvažování o oboru. Nutno říct, že prim v tom opět hrála Eva Machková (viz sborník Drama v anglické škole, skripta pro studenty katedry výchovné dramatiky DAMU Struktura výchovné dramatiky a příprava učitele, ale především Úvod do studia dramatické výchovy). Do hry však už vstoupili i další: Josef Valenta (Kapitoly z teorie výchovné dramatiky, Metody a techniky dramatické výchovy), Dana Svozilová (viz zvl. disertační práci Strukturovaná dramatická hra), Irina Ulrychová (zvl. Hrajeme si s pohádkami), Silva Macková (Dramatická výchova ve škole), Soňa Koťátková s kolektivem autorů (Vybrané kapitoly z dramatické výchovy), reflektující a vstřebávající nejen vlastní zkušenosti, ale také zkušenosti zahraničních kolegů.
Vraťme se však na počátek 70. let. To je období, kdy se do popředí dostává další role Evy Machkové - role, či přesněji dvojrole organizátora a dramaturga. Rokem 1971 u nás začíná tradice moderně koncipovaných národních, respektive celostátních přehlídek dětských divadelních souborů. První dvě se konaly ještě ve Žďáru nad Sázavou, ale po roční přestávce zahajuje Eva Machková v roce 1974 - už v Kaplici - souvislou sérii přehlídek, která vede až k současné Dětské scéně v Trutnově. Koncepce národní přehlídky, vzniklá v polovině 70. let, která není soutěží a jejímž podstatným cílem je i vzdělávání dospělých, kteří pracují s dětmi (semináře a dílny pro vedoucí souborů a učitele byly a dodnes jsou nedílnou součástí přehlídek), se s léty samozřejmě různě upravovala podle aktuálních potřeb oboru, ale její podoba v zásadě vydržela a je funkční dodnes. Evě Machkové se v průběhu 70. let podařilo vytvořit tradici národních přehlídek, ale také více či méně fungující celostátní systém výběru nejzajímavějších inscenací dětských divadelních a loutkářských souborů. Zpočátku, když ještě Eva Machková neměla oporu v odbornících, tedy metodicích v krajích, fungoval systém "objížděcí", kdy jeden lektorský sbor, tvořený "jádrem ústředního poradního sboru pro dramatickou výchovu a dětské divadlo" při ÚKVČ, objížděl celou republiku a sestavoval program národní přehlídky; pak se Evě Machkové podařilo dát do chodu systém mezikrajových přehlídek a později i krajských.
Chápu, že při pohledu zvnějšku
tohle všechno může vypadat pro nezasvěceného jako záležitost podružná - spíše
technická a organizační. Teprve v delší časové perspektivě a v konfrontaci se
světem, k níž máte teď zaplať pámbu dost příležitostí, však vyplývá na povrch,
jak důležitou roli takto koncipované národní a celostátní přehlídky sehrály a
sehrávají, kolik kvalitních odborníků na dramatickou výchovu "vygenerovaly" a
jak náročná kritéria pro divadlo hrané dětmi (a dětský přednes) nastolily. Za
mimořádně důležité a dodnes nedostatečně doceňované pokládám to, že Eva Machková
důsledně prosazovala otevřenost těchto přehlídek všem typům souborů, ať už
pracovaly v jakýchkoliv typech zařízení. Díky tomu byly a jsou přehlídky
dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů v Kaplici,
Prachaticích, Ústí nad Orlicí, Zábřehu a nyní v Trutnově místem, kde se k užitku
všech scházejí jak soubory z LŠU (dnes ZUŠ), tak soubory ostatních typů (ze
základních škol, gymnázií, domů dětí a mládeže apod.).
Vzdělávání dospělých jako klíč k rozvoji oboru dotáhla už v tomto období Eva
Machková do podoby systematických dvouletých kurzů (tzv. lidové konzervatoře)
pro vedoucí dětských divadelních a loutkářských souborů, jejichž pilotní běh se
konal v Solenicích. O promyšlené koncepci tohoto vzdělávání ostatně podávají
svědectví osnovy, které Eva Machková s týmem spolupracovníků připravila a
nakonec vydala v ÚKVČ v roce 1985.
Kdybych měl identifikovat roli Evy Machkové, která byla z mého pohledu klíčová pro dramatickou výchovu v 80, letech, je to především role kritika, zejména ve variantě kritik-porotce, a to opět se speciálním zájmem především o dramaturgii. Eva Machková tuhle roli nehrála zdaleka jen jako člen porot či přesněji lektorských sborů národních a krajských přehlídek, ale také jako iniciátor a spolulektor (se Zdenou Joskovou) seminářů Kruhu autorů a dramatizátorů dětského divadla, jehož činnost rozhodujícím způsobem ovlivnila směřování českého divadla hraného dětmi a jeho sblížení s autorským divadlem s důrazem na postupy epického divadla. Symbolickým završením tohoto směřování bylo vedení autorsko-dramatizátorského semináře v rámci dvouletého kurzu dramatické výchovy v Ústí nad Orlicí koncem 80. let, s jehož výsledky se lze seznámit ve sborníku Inspirace pro dětskou dramaturgii (vydal ho královehradecký IMPULS v roce 1991) a v cyklu článků Hledání, který vycházel v posledním ročníku Kaplické čítanky, tedy v roce 1989. (Tvořivá dramatika pak tento cyklus přetiskla ve svém zvláštním čísle v roce 1995.)
Není to zřejmě jen shoda náhod, že 80. léta jsou dobou, kdy Eva Machková věnuje soustředěnou pozornost rovněž divadlu pro děti. Myslím, že to nebylo jen tím, že coby ústřední metodik pečovala v této době také o amatérské divadelníky hrající pro děti (přehlídky Dospělí dětem, které se nejprve odehrávaly v Ostravě a od poloviny 80. let je na čas hostila Stráž pod Ralskem) a že jí do klína spadla péče o Loutkářskou Chrudim. Při své důkladnosti se pustila do pátrání po kořenech současného stavu divadla pro děti a její historické rešerše přinesly práce, které nebude moci pominout ani historik a kritik divadla hraného dětmi, ani historik a kritik divadla pro děti (ať už hereckého, nebo loutkového). Už v roce 1983 vyšel v KKS v Ústí nad Labem sešit Dramatika pro děti, následovaný v roce 1988 prací o historii pohádkových látek v české dramatické literatuře Mezi skutečností a snem (vyšla tehdy v ostravském KDPM) a Perníkovou dramaturgií z roku 1991 o skutečné i falešné specifice loutkářských textů pro nejmenší diváky. Tato aktivita Evy Machkové byla v roce 1990 dovršena publikací zaměřenou speciálně na dramaturgii dětského divadla, nazvanou O sani s mnoha hlavami, která vyšla v pražském PKS v edici redigované A. Pernicou Sešity dramatické výchovy.
Přišel rok 1989 a Eva Machková, byť novopečená důchodkyně, stála opět v centru dramatickovýchovného dění. Hned 8. ledna 1990 se stala jaksi samozřejmě "ideologem" a mluvčím iniciativní skupiny, která se sešla v tehdy velmi aktivním KD Stodůlky v Praze 5 a která sepsala a zveřejnila první "porevoluční" prohlášení Vystupme z ilegality!, pregnantně formulující, čím by dramatická výchova mohla přispět k ozdravení českého školství. Odtud byl pak jen krůček k sepsání dokumentu Schola ludus, jež se stal začátkem února 1990 impulzem k založení Sdružení pro tvořivou dramatiku (jehož předsedkyní byla Eva Machková do roku 1994).
Tato role Evy Machkové je však spjatá především s "revolučním" začátkem 90. let. Neboť opravdu rozhodující role Evy Machková v 90. letech je role pedagoga. V roce 1992 založila katedru výchovné dramatiky na pražské Divadelní fakultě AMU, v prvních letech byla její vedoucí a dodnes tu působí jako pedagog, kterému záleží na tom, kterým směrem katedra a vůbec celý obor jde.
Zkoumáme-li role, které Eva Machková hrála v dramatické výchově, je tu důležitý ještě jeden moment. Všechny role, o kterých jsme se zatím zmínili, mají totiž zřetelného společného jmenovatele, jakousi střechovou nebo - řekněme - hlavní roli. A tou je role metodika. Navzdory košatosti a členitosti, kterou práce Evy Machkové za těch bezmála čtyřicet let prošla, vždy byla a je centrem jejího zájmu metodika a ještě přesněji didaktika oboru. Eva Machková ve své nejčastěji vydávané a několikrát přepracovávané publikaci Metodika dramatické výchovy, v nepřehledné řadě časopiseckých statí, ve své redaktorské, teoretické, kritické a pedagogické činnosti vždy s velkým rozhledem nejen registruje a pojmenovává aktuální stav dramatickovýchovné praxe, ale od samého počátku se v tomto oboru projevuje jako skutečný tvůrce. I když didaktika a tvůrčí činnost mohou někomu připadat jako voda a oheň, Eva Machková je živoucím dokladem toho, že tomu tak nemusí být, že didaktika může být oborem stejně tvůrčím jako činnost umělecká. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, nebyla by moderní česká dramatická výchova tím, čím je dnes.
JAROSLAV PROVAZNÍK
dozvěděla jsem se jednou ráno v redakci Československého loutkáře. TAM se rozuměl ÚKVČ, tedy Ústav pro kulturně výchovnou činnost, a psal se rok 1979. Doba rozvinutého socialismu. Žánrově odpovídala přebujelému a už hodně artritickému baroku. Mnohem víc, než co děláme, záleželo na tom, co se o nás hlásí výš. A to se mj. vyrábělo TAM.
V redakci jsem sice byla chvíli, ale rychle jsem to pochopila. Jenom jsem se nemohla smířit s tím, jak v úporném napodobování božských tanců vyšších chlebodárců zdlouhavě zvažujeme možný dopad každičkého redakčního příspěvku, když doma dole bylo práce jako na kostele. Proč mám odkládat aktuální a svižné rukopisy "na jindy", a mořit se naopak úpravami těch neupravitelných, které nic neříkaly. A kdy bude jindy?
Snad bych to málem i vzdala, kdyby mi ta "nová ženská" nepodala na chrudimské přehlídce ruku a nepovzdechla si mně přitom z duše: Kolik je tu volného času! Tak mi prvně provětrala hlavu paní Machková.
Kudrnaté vlnky našich božských tanečků rozfouknul na první pohled nevinný referát Jaroslava Provazníka. Pojednával o sporé i kvalitativně sporné účasti dětských loutkářských souborů na celostátní přehlídce v Kaplici (Bilance veskrze truchlivá, Československý loutkář XXIV, 1979, č. 7). A ona neslušivá a nestylová truchlivost vybublala na našich stránkách v ufňukanou diskusi. O tom, zda naše hezké, neboť loutkami hrající soubory nejsou moc nezasvěceně, a tudíž přísně hodnoceny kaplickým plénem, pročež bychom tam měli buď vůbec nejezdit, anebo si zřídit nemlich takovou přehlídku, ale vlastní.
Tehdy poprvé jasně zasáhla Eva Machková (Pochybnosti nad diskusí, Československý loutkář XXX, 1980, č. 2): "...Mohou to být překážky, které klade tradiční typ divadla, tradiční, obvyklá dramaturgie, užívané způsoby práce. Nebo je možná nedostatek kursů a seminářů, málo metodických publikací, a ty, co existují, znají jen jednu (jednu tradiční) cestu, možná že krajské poroty (...) málo se snaží tahat trávu ze země. (...) začněme konečně pro věc něco dělat." A dělá. V nejkratší možné výrobní lhůtě nabízí redakci seriál ABC dramatické výchovy, který řídí a spolu s několika nejbližšími autory i většinou sama píše. Na něj v příštím ročníku plynule navazuje volný cyklus Lekce metodikům. Eva Machková zkrátka ví, co je potřeba v dané chvíli udělat, a dokazuje, že to umí, že rozumí, že ví. Loutkáři si už nemohou stěžovat ani se chtít separovat, protože se jejich nejmladším a neméně jejich vedoucím na stránkách časopisu dostává maximální péče.
Tato jemná, kultivovaná žena se
vzápětí dopouští chrabrosti, jež byla dosud odepřena všem sešikovaným vojskům
bojujícím za náš loutkářský klídek. Demaskovala Strašidlo, které už přes rok
obcházelo naší utěšenou loutkářskou krajinkou. Jmenovalo se Manifest.
To se jednou L. P. 1978 namíchli pánové Provazník s Richtrem na jedné
nejmenované pražské amatérské přehlídce tak, že si až zašli na skleničku, a v té
hospůdce z toho všeho napsali Manifest. Rozeslali ho všude, i do naší redakce,
jenomže to jsem tam ještě nebyla, takže se to ztratilo, nikde nikdy se to
neotisklo a já netušila, o co jde. "Nemáme-li co říci, mlčme...!" syčelo se
mnohosmyslně v kuloárech. Znělo to tak výhružně, že i němý sklapl ústa. Ach,
unikal mi, unikal, ten folklorně šířený samizdat!
Až jednou za mnou přišel sám. Prostřel se na stůl, přidal pampelišku. Hippie.
Četla jsem to zleva doprava, naopak a pozpátku. Neshledávala jsem nic, co bych
nevěděla, nic sporného, nic zašifrovaného. Poslala jsem to do tiskárny. (Luděk
Richter: Utoneme? Aneb je amatérské divadlo umění?, Československý loutkář XXX,
1980, č. 1)
Načež vypuklo něco, co u běžného Loutkošťana vyvolávají erupce na slunci. Mluví se o tom, diskutuje, píše, odhadují se možné reakce na naše zdraví, leč devítihlavý drak ne a ne zaútočit. Žádná síra, žádný oheň, kde nic, tu nic. Hypochondři volají po prevenci. Nemůže je neslyšet, a tudíž se do toho trochu nezamontovat ani Jan Císař, který právě píše pro Československého loutkáře pravidelné Rozhovory o amatérismu. A na ten okamžik si počká protřelá psycholožka Eva Machková. Nediskutuje totiž s kováříčky. "Milý Jene Císaři," (Československý loutkář XXX, 1980, č. 10) začíná oklikou, až se vypořádá i s naším Strašidlem: "A jsme u toho, co mě tak udivuje (...) Všichni citujeme jen první část odstavečku (´Nemáme-li co říci, mlčme...´ - pozn. eh), tu, která je spíše aforistickým heslem (...) Ale pokračuje dále, a tam teprve je obsažena myšlenka v úplnosti: ´Nemáme-li na autorské, tedy tvůrčí divadlo, neklaďme těžiště své tvůrčí činnosti do veřejného vystupování!´" (podtrhla em).
Omlouvám se paní Machkové, že její článek oklešťuji, ačkoli další citace by byly neméně podnětné a aktuální. Ale zájemcům jsou materiály jistě k dispozici.
Od roku 1981 se stává Eva Machková členkou naší redakční rady. Spolu s Václavem Königsmarkem, který přichází o pár let později, a posléze i Oľgou Panovovou (redaktorkou slovenské části) se jí podařilo vytvořit důstojné a smysluplné naplnění této funkce. Končí éra formalismu a s prominutím šaškáren, kdy jsme se po požití kávy, vína a chlebíčků rozpřísahali nad přátelskou nerozborností (ovšemže do roka s kudlou v zádech). Začali jsme zgruntu hodnotit, plánovat a pracovat. Nikdy nezapomenu, jak Eva Machková před tímhle plénem vystoupila poprvé. Předčítala pečlivě vypracované hodnocení, ve kterém při vší důkladnosti, již věnovala amatérské části, nastínila i pro budoucnost přínosnost propojení obou složek - profesionální a amatérské. Zarytě jsem mlčela, abych nevybuchla štěstím. Tak mi mluvila ze srdce. Abych se zklidnila, pozorovala jsem ji. Ruce a papíry se jí mírně chvěly, dech se trochu krátil a tváře růžověly. Ta vážná noblesní dáma měla trému. Před námi, kteří jí sahali sotva ke kolenům. Tak vážně všechny své úkoly paní Machková brala.
Scházely jsme se i mimo tyhle "ostře sledované" události, abychom domluvily další seriál, širší cyklus, navazující články. Vždycky byla připravená, vnímavá, pořádkumilovná a vnitřně uspořádaná. Práce s ní šla skoro sama.
Promiňte, že si v téhle souvislosti neodpustím rodinné extempore.
Často jsem brávala své malé dítě na přehlídky s sebou. Poprvé v Chrudimi bylo trochu rušno, meziměstsky jsem telefonovala a při té příležitosti jsem požádala svou dcerku, zda by uměla vyhledat paní Machkovou se vzkazem, že se na smluvenou schůzku dostavím, ale možná až na poslední chvíli.
"Poznáš ji?" zeptala jsem se.
"Jistě, maminko, to je přece ta paní Ušlechtilá," řeklo dítě.
EVA HANŽLÍKOVÁ
Nepatřím mezi šťastlivce odkojené dětským divadlem, kaplickými přehlídkami. Do oboru jsem začala nakukovat právě v době, kdy Kaplice pořádala poslední dva ročníky přehlídek dětských souborů. A právě zde jsem poprvé uviděla Mirka Slavíka a jeho HUDRADLO, Luďka Richtera, Zdenu Joskovou, Jaroslava Provazníka, Ninu Petrasovou a mnoho dalších osobností. Zde jsem se setkala s Danou Svozilovou a zde jsem se účastnila semináře Kristy a Jiřího Bláhových. Zhlédnutá představení, diskuse, rozbory, poznatky ze semináře, přátelská atmosféra - to vše bylo v době totalitního školství oázou s vodou pitnou...
Brzy jsem si začala uvědomovat, že lví podíl na tom, co se tu děje - a na jaké úrovni se to děje - má ta paní s prošedivělými vlasy. Paní Eva Machková. Na závěrečném plese Kaplického divadelního léta pak bylo oficiálně oznámeno, že Eva Machková odchází do důchodu. A já, ač jsem s ní do té doby nikdy osobně nepromluvila ani slovo, jsem si pomyslela: "Ale to je přece nesmírná škoda!" A určitě jsem nebyla s touto myšlenkou jediná.
Jenže v tu chvíli nikdo netušil,
jaké obrátky nabere vývoj politické situace, jaké možnosti nastanou - a jakého
úsilí bude zapotřebí, aby mohla vzniknout instituce poskytující vysokoškolské
vzdělání pro učitele dramatické výchovy. Leč povedlo se a obrovský podíl na
vzniku katedry výchovné dramatiky na pražské DAMU má opět Eva Machková a v
letech 1992-1996 ji též vede.
(Moc si v tom důchodu naštěstí nepobyla...)
V prvních létech docentka Eva Machková nejen tuto katedru vede po stránce odborné, ale často musí být i sekretářkou, řeší problémy s prostorem pro výuku, stará se, aby měli studenti kde přespat, kde si uvařit kávu. Překládá zahraniční materiály, publikuje, píše skripta. Učí studenty, učí se sama.
S otevřením hranic se otevírají možnosti bližšího poznání způsobů výuky dramatu v jiných zemích, postupně se obměňuje, obohacuje a prokresluje tvář dramatické výchovy u nás. Tato "rychlá" doba je plná otazníků, žhavých diskusí, hledání, objevů i slepých ramen. Formuje se chápání oboru i podoba výuky na nově založené katedře. Je obdivuhodné, s jakou poctivostí a zodpovědností Eva Machková k této problematice přistupuje, jak rychle a pružně dovede vystihnout podstatu věci a zapracovat poznané do systému výuky. A co je neméně důležité, je přístupná konstruktivním připomínkám studentů.
S Evou Machkovou jsem se pravidelně setkávala po pět let svého studia. Poznala jsem, že za důstojnou a chytrou tváří, vzbuzující respekt, je opravdu osoba důstojná - ale ještě chytřejší. Důsledná. Učitelka, která umí učit a umí donutit studenty učit se. Nesmírně pracovitá, zodpovědná a zodpovědnost vyžadující. Ochotná po skončení výuky přečíst doma několikastránkovou práci studenta, druhý den ráno odeslat několikastránkový rozbor a ještě nedostatky formulovat tak, že se student s chutí pustí znovu do práce. To vím z vlastní zkušenosti. Vím také, že dovede být ohleduplná a citlivá k problémům studentů - ať už osobním, rodinným či zdravotním. Dále vím, že mnohé její teze a doporučení uvedené v teoretických statích mají své silné opodstatnění, neboť v praxi fungují. Mnohokrát jsem si to při práci s dětmi a studenty uvědomila.
A ještě jednu vlastní zkušenost nechci opomenout. Eva Machková se hodně ráda nahlas a od srdce zasměje. Má ráda humor a sama je velice vtipná.
Děkuji paní Machkové jménem svým i
jménem svých spolužáků z distančního studia výchovné dramatiky 1992-1997 za to,
že nás vedla rukou pevnou a vlídnou. Že nám dala poznat, že jí na nás záleží.
Osobně ještě přidávám díky za to, že jsem měla příležitost se setkat a spřátelit
s mnoha dobrými a šikovnými lidmi, že jsem mohla vystudovat obor, který mě
posunul nejenom profesně, ale (snad!) porozvinul i mé osobnostní a sociální
dovednosti.
(A že tenkrát nezůstala v důchodu.)
ZUZANA JIRSOVÁ
Všichni to známe. Jdeme, vlastně
kráčíme či běžíme životem a setkáváme se. Tu s tím, tu s oním, tu s tamtím.
Tohle setkání byla náhoda, tohle jsme chtěli a to se událo jakoby mimoděk. A
někdy mnohem později pochopíme, že právě to SETKÁNÍ bylo to šťastné. A taky
někdy nastane ten okamžik, kdy si chceme ta setkání znovu připomenout. Zjistíme,
že některá setkání nás okouzlila, jiná rozladila, jiná povzbudila a některá se
až osudově opakují.
Proč o tom vedu řeč?
Píše se rok 1974, v Kaplici se koná poprvé celostátní přehlídka dětských
divadelních a loutkářských souborů a já jsem se poprvé setkala s Evou Machkovou.
A ta setkávání se od těch dob dějí stále, až do dnešních dnů. Mají krásnou
proměnlivost jako život sám. A za ně, milá Evo, moc děkuji!
EVA POLZEROVÁ
V ROCE 1981 se Eva Machková
uvolila napsat pro Kaplickou čítanku, zpravodaj národní přehlídky dětských
divadelních a loutkářských souborů v Kaplici Malou kaplickou obrazárnu, cyklus
portrétů osobností české dramatické výchovy. Rozhodli jsme se zprostředkovat
čtenářům Tvořivé dramatiky roku 2001 tyto dobové snímky, protože si myslíme, že
jsou nejen výstižně a svižně napsané a že mají nedocenitelnou hodnotu dokumentu,
ale také proto, že zřetelně dokládají kontinuitu a - chcete-li - integritu všech
portrétovaných osobností naší dramatické výchovy. Jako rozloučení přičinila
tehdy Eva Machková několik vět také o sobě. Tady je tedy její dobový
autoportrét, který vyšel v Kaplické čítance 1981 v posledním čísle (6):
Tajemnice ÚPS (= ústřední poradní sbor - pozn. red. TD) i kaplické poroty, pracovnice divadelního oddělení ÚKVČ (= Ústav pro kulturně výchovnou činnost - pozn. red. TD), z vlastního přesvědčení a svou podstatou hlavně pro dramatickou výchovu dětí, z rozhodnutí osudu a nadřízených také pro dětský přednes, amatérské divadlo dospělých pro děti a odedávna i pro celé amatérské loutkářství, nejen dětské, profesionální zpracovatelka četných koncepcí, materiálů a hodnocení, včetně hodnocení tohoto, profesionální vyřizovatelka telefonátů, cestovatelka a znalkyně československých hotelů, sociálních zařízení, hospod a dopravy, členka 15 komisí, výborů, redakčních rad, poradních sborů, národních středisek mezinárodních organizací, z toho třikrát tajemnice - a jen ve dvou případech je jistá naděje na únik.
Přišla jsem k tomu ke všemu jaksi samospádem. Po maturitě jsem studovala divadelní vědu na DAMU a snila o tichu badatelen. V nádherné izolaci od života jsem se dokonce učila něco přes dva roky čínsky. A pak přišel život se svou hlučností, nesoustavností, překotností. Nejdříve v podobě syna Pavla (už je mu sedmadvacet, je inženýr-silnoproudař přes světlo a patří k němu snacha Naďa, právnička). Pak tři tvrdé roky totálně neúspěšné práce v oblastním divadle, a hned na začátku šéf-padouch. Pak stěhování do Prahy, tři roky života na volné noze (nejnudnější bylo zpracovávání posudků na hry zaslané televizi v autorské soutěži, nejkurióznější specializace na lektorování sovětské astronautické a jiné vědecko-fantastické literatury). V té době jsem psala na mnoho konkurzů, jen na jeden jsem nenapsala, protože mi to přišlo moc ze života - na konkurz tehdejšího Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti (dnes ÚKVČ [dnes IPOS-ARTAMA - pozn. red. TD]). Pak mě tam kamarád zatáhl na měsíc, na paragraf, od 22. května 1961. Ten měsíc se trochu natáhl a už mi asi vydrží až do důchodu.
Když jsem se tak trochu rozhlédla po amatérském divadle, došla jsem k tomu, že vlastně péče o amatéry je věcí vzdělávání všeho typu, druhu a rozsahu, a šla jsem tedy při zaměstnání studovat pedagogiku. Tedy původně se zaměřením na pedagogiku dospělých. Ale pak ani nevím, jak to přišlo, najednou z toho byl zájem o děti, o dramatickou výchovu, vydávání Divadelní výchovy, již jsem byla iniciátorkou, redakční radou, redaktorkou, písařkou i administrátorkou (jen tisk obstarával někdo jiný), nu a tak dále. Vedle dětského divadla se objevil logicky dětský přednes a divadlo dospělých pro děti, pak dětské loutkové divadlo a je jen logické, že když nás ubylo, spadlo na mě i to dospělé loutkářství.
Školím (dost nerada), porotuji (také to není někdy záviděníhodná role, ale záleží na složení celé poroty a na souborech - s "tetičkami metodičkami" a s vedoucími dětských souborů to docela jde) a píšu - napsala jsem kupy článků a seriálů, hlavně do Amatérské scény a v poslední době i do Československého loutkáře, nějaké ty rozmnožované brožurky a jednu knihu. Vlastně jsem tak trochu grafomanka.
Do Kaplice jezdím od roku 1971
každoročně, a jsem tedy v těsném závěsu za Jindrou Delongovou.
Ale hrozně ráda jsem doma se psem Benem (vyskakuje si na české učitelky, ale
žádnou ještě nesežral), se svou skalkou i ostatní zahrádkou, s knížkami i psacím
strojem značky Mercedes.
* 12. 3. 1931 Praha - čtyři třídy
školy obecné - čtyři třídy školy měšťanské
- čtyři třídy gymnázia (*) - jeden semestr práv - divadelní věda DAMU - syn
Pavel - tři roky archivářka a dramaturgyně oblastního divadla - tři roky
svobodné povolání - od 22. 5. 1961 pracovnice divadelního oddělení ÚDLUT - dnes
ÚKVČ, v kteréžto době je započítána i snacha Naďa, dvě vnoučata a absolvování
pedagogiky na filozofické fakultě UK
Spousta věcí - těch nejdůležitějších, které teprve dávají údajům obsah a člověku tvář. Například to, že miluje mapy a plány všeho druhu, což ji umožňuje navštěvovat i místa, která navštívit nemůže.
A cestování (v kterési stati nazvala sama sebe profesionální cestovatelkou a znalkyní čs. hotelů, sociálních zařízení, hospod a dopravy).
A zahrádka.
A knížky (od beletrie až po odbornou literaturu všelikého druhu), jimiž má obložený pokoj i chodbu a které, hlavně, čte.
A svého psa Bena, který jí v onom pokoji zahřívá nohy, když sedí u svého rovněž milovaného psacího stroje Mercedes a píše na něm některý ze svých článků pro milovaný Čs. loutkář, Amatérskou scénu atd. atd., některou ze svých studií, sborníků či knih (připravila k vydání Dismanův Receptář dramatické výchovy, spolupracovala na řadě publikací a samostatně vydala Základy dramatické výchovy, Zásobník dramatických her, cvičení a improvizací, Dramatiku pro děti aj.).
A jsme zase zpátky tam, kde jsme začali, neboť Eva Machková a impozantní množství práce jedno jsou.
Obyčejný smrtelník nevidí desítky poradních sborů, porad a schůzek a schůzí a výborů, stovky hodin příprav, vymýšlení, plánování a zajišťování (programů přehlídek, seminářů, konzervatoří...), hledání a přemlouvání lektorů, porotců, redaktorů a dopisovatelů a vedle toho ještě zprávy, výkazy, hlášení, návrhy...
Obyčejný smrtelník vidí z Evy Machkové především ten nejnápadnější výběžek ledovce - přehlídky a festivaly.
Její milovaný obor - dětská dramatická výchova - má svou přehlídku v Kaplici, kde se vždy v červnu scházejí dětské divadelní a loutkářské soubory. Vypiplala jej (s okruhem svých spolupracovníků) do nynější úrovně, kterou nám závidí kdekdo od blízkého východu až podálný západ - čehož si ve spěchu všedních dnů a zápalu hledání jen málokdy všímáme.
Přirozenou cestou jí k dramatické výchově přibyl i dětský přednes s přehlídkou v Mělníce.
A když už děti, tak. taky divadlo dospělých pro děti, a to mívá svou přehlídku v Ostravě.
Loutky - a tím i Loutkářská Chrudim - jí byly přiděleny v roce 1980 a pravdou je, že když se to stalo, nezaplesala nadšením nejhoroucnějším. Proč? Protože poměry jsou tu mnohdy, cudně řečeno, specifické. Protože to, co je v jiných oborech považováno za nedostatek (reprodukce), je v loutkářství prezentováno jako směr. Protože tu stále ještě mindrák - dávno, dávno již zbytečný - malého, slabého oboru vede k izolacionismu a spolkařskému ochranářství. Protože se tu .stále ještě neuplatnila soudržnost na základě kladení nároků na sebe.
Možná by stálo za zamyšlení, čím to, že až na vzácné výjimky si metodici házejí loutkářství jak horký brambor; děje-li se totiž něco v tak masovém měřítku, můžeme to jen těžko považovat za subjektivní rozmar, individuální vkus či osobní vadu - problém bude asi ve věci samé.
Eva Machková je jednou z oněch
vzácných výjimek - i její zásluhou začíná onen brambor poněkud vychládat.
Budeme-li totiž objektivní, nemůžeme nepřiznat, že díky její aktivitě,
poctivosti a svědomitosti se Chrudim stala z přehlídky večerních rób a
odpoledních plavek aktivní dílnou praktického i teoretického tvoření. Že omládla
duchem i tělem na jevišti i v hledišti. Že se sem čím dál méně jezdí s kravatami
a čím dál víc s chutí něčeho se dobrat, s cvičebními úbory a zápisníky. Že v
diskusních klubech se skutečně diskutuje, a ne předčítají referáty. Že porota
analyzuje, a nevynáší rozsudky. Že léta "neřešitelné" problémy s komornějšími a
nekukátkovými prostory se řeší. Že se Zpravodaj Loutkářské Chrudimi proměňuje ze
společenskéh'o věstníku na metodický materiál, který nekončí po prolistování v
některém chrudimské koši, ale je čten a lidé se k němu vracejí i v průběhu roku.
Že loutkářství za jejího vedení činí krok do současnosti, že se v něm probouzí
myšlení hodné aktivních, tvořivých lidí poloviny 80. let.
To vše činí Eva Machková s přehledem, nonšalancí a na úrovni sobě vlastní. Vážím
si na ní však i jiných věcí.
Jsou lidé, kteří kdysi něco znamenali, udělali mnoho pro rozvoj (třeba loutkářství), ale zestárli ve svém mládí, nedokázali se přenést za to, co sami aktivně vytvářeli, a měří dnešek očima let svého vrcholu, z hlediska let padesátých, šedesátých, začátku let sedmdesátých; ono se tak snadno přehlédne, že i od těch posledních uplynulo patnáct roků, že o těch patnáct roků jsme dál. Eva Machková není ten případ. Zažila ta i ona léta, ale neustrnula duchem v době svého mládí, nekonzervovala si je jako celoživotní ideál a šablonu pro sebe, pro druhé a pro těčně časy. Na rozdíl od dvaceti-, čtyřiteti- či víceletých starců dokáže vidět očima patnácti-, dvaceti- či třicetiletýma.
Jsou lidé, kteří nikdy nic moc nepoznali, neudělali, nenaučili se, a přeci „vědí“, že jim už nikdo nic nového nemůže říci. Ani mezi ně Eva Machková nepatří. Přes své dvě vysoké školy, pětadvacet let metodické praxe, zřetelný kus práce, který za sebou má, je ochotná a schopná učit se třebas i od mladších (neboť ví, že věk není zásluha, a nemá-li člověk skončit, musí stále začínat), je ochotná a schopná naslouchat druhým, být otevřená jejich vlivu.
A ještě jedné věci si na ní vážím: neschopnosti cokoli jen ošvindlovat - té polozapomenuté řemeslnické cti truhláře, který chce, aby stůl jdoucí z jeho ruky mohl někdo i po létech pohladit a říct: dobrá práce. Zkrátka a dobře, že v Evě Machkové žijí zdánlivě všední vlastnosti, označované zdánlivě běžnými a žel i zprofanovanými slovy - pracovitost, poctivost, spolehlivost.
A že se v ní spojuje moudrost vědění se zvědavostí i zvídání, tolerance s nekompromisností a koncepční schopnosti s organizačními schopnostmi předsevzatý program realizovat.
Snad bychom Evě Machkové k jejím výročím ani neměli přát. Snad bychom měli přát spíše sami sobě, aby vydržela stále tak mladá, jako je ve svých pětapadesáti životních a pětadvaceti metodických letech.
LUDĚK RICHTER
(1) Je tedy jedním z našich prvých absolventů systému 4--1-4.