Jiří Oudes aneb vesnice, nebo město?
Jedna charakteristická situace
se mi vždycky vybaví, když si vzpomenu na Jirku Oudese. Ta vzpomínka se týká
let, kdy jsme soubory na Kaplické divadelní léto vybírali na mezikrajových
přehlídkách, doby koncem 70. a začátkem 80 let. Stávalo se nám tam to, co skoro
každé porotě při výběrových kolech: soubor, který přijel s představením
svědčícím o neinformovanosti a nezkušenosti vedoucího vyrukuje s pověstnou
větou: „Jo, vy Pražáci netušíte, co my na venkově…“ – a následuje popis bídných
divadelních sálů, nedostatku lidí a peněz, bláta na cestách a tak dále a tak
podobně. V těchto situacích jsme my „Pražáci“ (ať už jsme byli opravdu z Prahy,
anebo z Liberce) tiše seděli a do práce se dal Jirka Oudes. Měl za sebou slavnou
éru, kdy jako ředitel jednotřídní školy v Těšově na Klatovsku udělal na několika
Loutkářských Chrudimích se svými žáčky díru do světa. Bylo-li potřeba hodně
silných slov, popsal, jak v Těšově silnice končila přímo u jeho hnojiště. Neboť
ne vnější podmínky, ale aktivita a tvořivost člověka i chuť a zájem na sobě
pracovat přinášejí výsledky. Ostatně pro práci s dětmi jsou podmínky tím těžší,
čím větší je město, čím více dostupných aktivit jim nabízí a čím méně jsou
vděčné za nabídku, jakou představuje loutkové divadlo.
Jeden fakt, který o jeho tvořivosti a vynalézavosti svědčí: kromě toho, že s
dětmi používal známé typy jednoduchých loutek, třeba loutky kornoutové,
objevoval různé neobvyklé a nekonvenční materiály. V jednom období byl častým
návštěvníkem obchodů s ryze ženskými komoditami a nechával děti vytvářet loutky
z klubek vlny, z různobarevných plastových misek, cedníčků, trychtýřů,
struhadélek, z kolíčků na prádlo, ale nakonec třeba i z Orffových nástrojů.
Nechci tu popisovat velice pestrý životaběh Jiřího Oudese jako pedagoga, autora
i inscenátora, který se odehrával jak v souvislostech vývoje loutkářství a
dramatické výchovy, tak ale také dobových zvratů, jimiž jsme v poválečném období
prošli. Zájemce o konkrétní informace lze odkázat na zevrubnou diplomovou práci
Evy Ichové (Gažákové) i na Provazníkovu studii Děti a loutky: Chrudimské
kapitoly moderního dětského divadla. Důležitá je Oudesova houževnatost a
schopnost reagovat na situaci v době jeho putování po různých pošumavských
vískách, v nichž vždy znovu a znovu začínal ten či onen druh kulturní práce,
schopnost začít znovu v Plzni, v podmínkách o tolik odlišných od těch původních,
v nichž se našel a dosáhl úspěchu. Důležité je i to, že v závěru své aktivní
činnosti našel novou oblast, která sice nepřinesla vnější úspěch, ale přesto má
svou velkou hodnotu – práci se sluchově handicapovanými dětmi, pro niž ve věku,
kdy mnoho lidí hází vše za hlavu a myslí jen na důchod, získával nové poznatky a
hledal nové cesty.
Kdo ví, s čím Jirka Oudes v další dekádě svého života přijde novým a objevným –
třeba u svých milovaných včeliček, když ne v divadle a práci s dětmi.
Eva Machková
(Napsáno k 70. narozeninám Jiřího Oudese, Amatérská scéna č. 5/2006)