Radim Svoboda (Tvořivá dramatika 1/2001)
Pokusit se pojmout v celistvosti dramaticko-divadelně-recitátorsko-hlasovo-pedagogické aktivity Šárky Štembergové by vyžadovalo tým odborníků zaměstnaných na několik roků. Protože takový tým nemám, bude následující povídání sbírkou útržků, se kterými mi pomáhala moje chatrná paměť, několik publikací a pár kamarádů a přátel.
Na přelomu šedesátých
a sedmdesátých let byla Šárka katapultována osudem (respektive bolševikem)
ze své herecké a vysokoškolské pedagogické dráhy směrem k dětskému
divadlu a recitaci a také k amatérským divadelníkům, kde nebylo oko Velkého
Bratra tak bdělé.
Z oblastí jejího působení od té doby až do dneška, kdy již opustila
aktivní pedagogickou činnost a věnuje svou neutuchající vitalitu a energii
především rodinnému životu a vnoučatům, můžeme ve zkratce vyjmenovat:
Vedení dětských souborů LDO LŠU v Radlicích a Recitačního studia Šrámkova domu OB v Sobotce, publikační činnost v oblasti hlasové výchovy (např. Metodická příručka pro mluvní průpravu na I. stupni LDO LŠU, Technika řeči starších děti), účast na nesčetném množství seminářů v Čechách, na Moravě i na Slovensku, ať již v roli účastnice, ale především v roli lektorky. Patří sem i podíl na výchově frekventantů tzv. lidových konzervatoří zaměřených na dětské divadlo a výchovnou dramatiku. Jde o semináře vedené nejen samostatně, ale i v tandemu například s Ljubou Fuchsovou, Věrou Pernicovou nebo dcerou Radkou Svobodovou. Dále můžeme pokračovat přes sezení v porotách či lektorských sborech a účast na dětských přehlídkách v Kaplici, Prachaticích (dětské divadlo a recitace), Mělníce (dětská recitace) až ke spolupráci s amatérskými soubory a loutkářskými soubory, kde za zmínku nepochybně stojí dlouholetá pomoc pražské Říši loutek. Samostatnou kapitolu by mohl zaujmout i podíl Šárky na atmosféře přehlídek Šrámkova Sobotka (amatérská recitace), včetně jejího unikátního recesně recitačního seskupení zvaného Šáresband. Tento výčet pak logicky uzavírá návrat Šárky Štembergové jako pedagoga na vysokoškolskou půdu katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze.
Již v osmdesátých
letech se o Šárce hovořilo jako o klasikovi moderní dětské dramatické výchovy.
V té době už Šárka publikovala Techniku řeči starších děti,
kterou lze bez nadsázky nazvat hlasovkovou Biblí (Novým Zákonem) všech
dramaťáků.
V čem tkví tento úspěch, můžeme nalézt například v textu, který o jejích
seminářích píše v té době její dlouholetá "dramaťácká"
kolegyně a osobní přítelkyně v jedné osobě Jana Vobrubová (v publikaci
20 kaplických let, kapitola Tři nahlédnuti do kaplických seminářů). Ve
zkratce jsem si dovolil z tohoto článku vybrat pasáže, o kterých si myslím,
že nejlépe charakterizují Šárčin celoživotní styl práce.
Šárka Štembergová
ve své praxi sleduje a naplňuje široký okruh dosahu řečové komunikace.
Šťastným způsobem ve své osobnosti spojuje zkušenosti profesionální herečky
s přirozeným a vědomě rozvíjeným pedagogickým talentem. Navíc má
neutuchající schopnost "pohrát si" i se zdánlivě odtažitou záležitosti,
jako jsou technické dovednosti.
Charakteristickým rysem její osobnosti je smysl pro humor, její nakažlivě
vstřícný vztah ke světu a lidem. Tak se jí daří hned od počátku vytvořit
v kolektivu pocit bezpečí, dobré pohody a pracovního soustředění - to vše
v rámci hraní si a zábavy. Při ovládání zdánlivě suché a nezáživné
techniky dovede doslova“'chytit na špeku“ svými motivacemi, jak si vnitřně
navodit tělový pocit toho, co v konečném výsledku má být zvládnuto. Tyto
motivace jsou srozumitelné širokému okruhu seminaristů, dětmi počínaje a
dospělými vedoucími souborů i herci konče. Vytváří si osobité technické
termíny. kterými dokáže rozezvučet přesně tu oblast, na níž bude dál
pracovat. Její tvořivá hravost jí dovoluje přicházet na stále nové a nové
nápady. Její pojmy, jako "kouzelné kalhotky", "ladička",
hra na "draka Játrožrouta" a na "kosmická tělíska", se
staly téměř součásti odborné terminologie. S prostou lidovou moudrostí
rozvijí připravenost každého jednotlivce. Vychází z pocitu, při němž tělesné
a duševní napětí je v jednotě a směřuje k maximální sdělnosti v
oslovení partnera. Tak se technika řeči povyšuje do oblasti prostředků
sociální interakce mezi lidmi.
Abychom pochopili ještě lépe východiska Šárčiny práce, dovolím si ocitovat, co sama Šárka napsala v červnu 1982 v článku Abychom si porozuměli, určeném pro Kaplickou čítanku:
Je neoddiskutovatelné, že zřetelná a krásná řeč je vynikajícím pomocníkem k dorozumění s divákem (a nejen s ním), ale musí vyjadřovat to, co se děje uvnitř. Sebedokonalejší výslovnost, sebedokonalejší využiti rezonance hlasu nejsou k ničemu, použijeme-Ii jich samoúčelně. Doufám, že mě čtenář nebude podezírat z obhajoby lajdácké a neestetické mluvy. Řeč musí být zřetelná, kultivovaná, ale jen proto, aby se jej! kultura stala prostředkem, zdaleka ne cílem.
A pak mám ještě rád varovné pedagogické podobenství o Aničce a kachňátkách, které vetkla Šárka v roce 1973 místo předmluvy do úvodu svých skript:
Malá Anička pásla
devět žlutých kolébavých kachňátek, v sadě na trávníku. Maminka ji
dala misku s vodou: "Když budou mít žízeň, dej jim pit." Anička
už byla dychtivá, aby všechny kachničky pily, ale kachničkám se nechtělo.
Batolily se sadem, ukusovaly travičku, ale k vodě nešly. Anička byla tak
zaujata představou poslušně a spořádaně bumbajících kachňátek, že
vzala jedno po druhém do ruky a k misce je vtiskla násilím. Každé teď bylo
na svém místě pěkně kolem nádoby.
"Maminko, podívej se, jak piji!"
Ale kachňátka nepila. Nemohla. Byla zardoušená.
Protože Šárčina kachňátka její výchovně-vzdělávací proces vesměs ve zdraví a spokojenosti přežila, dovolil jsem si některá z nich oslovit a požádat je, aby mi odpověděla na několik otázek o své "paní profesorce" nebo „paní Šárce", jak ji většinou s úctou nazývají.
S paní Šárkou
Štembergovou jsem se poprvé setkala na podzim L. P. 1982, když mě a mou
sestru přivedla maminka do Recitačního studia Šrámkova domu v Sobotce. Bylo
mi šest a zůstala jsem do jedenadvaceti. Pod Šárčiným vedením jsem ve
Studiu v pravém smyslu slova vyrostla. Když se Šárka loučila s vedením
soboteckého Studia a já už v tom dětském souboru čouhala opravdu moc, se
"spolužačkou" Ladou Bechyňovou jsme za jejich konzultaci připravili
"absolventské představeni" Tatínku, ta se ti povedla. Od Šárky
jsem se dověděla, že na DAMU je katedra výchovné dramatiky a stala jsem se
tam znovu její studentkou. Nakonec jsem (právě s Ladou) po Šárce sobotecké
Studio ve vedeni převzala. Dnes uvádím do kolonky povoláni "učitelka
dramatické výchovy".
Psát o pani Šárce, o jejich hodinách, a hlavně o tom, co pro mě znamenaly
a znamenají, je stejně těžké, jako psát o rodině a domě, kde jsem
vyrostla. Těžko si umím představit, jak by některé mé životni reálie (včetně
nejbližších přátel) teď vypadaly, kdybych se s paní Šárkou minula. Hodně
vzpomínek - stejně jako vzpomínky na dětství - mi splynulo do několika déja
vu. Důležitější a silnější je pro mě setkání s pani Šárkou v dětském
studiu v Sobotce než na DAMU.
Zůstal mi obraz veliké laskavé a spravedlivé ženy (takové archetypální
matky) a pocit naprostého bezpečí, i když řádíte a blbnete, co to jde. Zůstal
mi pocit veliké důvěry, že všechno, co se děje, má smysl a děje se to
pro něco, co bude důležité dál. Pamatuju si dlouhé naplněné hodiny, které
bych v životě nepojmenovala "hlasová rozcvička". Pamatuji si, jak
bylo pro nás, ,její děti", nesmírně důležité, abychom fungovaly
jako skupina, abychom "se slyšeli". Nestydím se, že toto psaní
vyznívá docela pateticky a možná až neuvěřitelně. S paní Šárkou se mi
spojuje hluboký prožitek a dětství.
Pani Šárka Štembergová mi ovlivnila život.
(Ajka Pospíšilová, studentka DAMU a učitelka v MŠ i v ZUŠ)
Pani Šárku znám
od malinka. Je to za prvé báječná máma mých velikých kamarádek, kterou
jsem jim vždycky záviděla. A za druhé - výborná "paní profesorka z
dramaťáku". Do LŠU jsem chodila osm let a bylo to nádherných osm let.
Opravdu moc jsem ty dvě hodiny týdně strávené s paní profesorkou milovala.
Přesto jsem patřila mezi zlobivé žáky při "rozmlouvačkách" - při
výuce techniky řeči -, kdy jsem měla pocit, že je velmi zbytečné učit se
správně vyslovovat. Ó, jak jsem se mýlila! A to dokázalo paní profesorku
rozzlobit. Zato jsem se těšila na chvilky improvizací a scének. Paní Šárka
k nám přistupovala velmi citlivě, vyslechla vždy naše názory a naopak sama
řekla své. Nikdy s námi nejednala z pozice "dospělého nadřízeného".
Myslím, že ji nejvíce dokázalo potěšit, když někteří její žáci uspěli
i dále na hereckých školách a v divadlech. Ani já jsem po absolvováni LŠU
s divadlem neskončila. Pani Šárka mi doporučila loutkové divadlo a vyslala
mě do Říše loutek, kde občas vyučovala techniku řeči. A tak diky ni už
22 let hraji pohádky pro děti.
Paní Šárka patři bez nadsázky mezi nejdůležitější a nejkrásnější
lidičky (a není jich mnoho) v mém životě. Dodnes obdivuji její vitalitu,
radost a krásu, která z ní vyzařuje.
A jen si můžu říkat - aspoň špetku z toho mít i já!
(Táňa Zlesáková, animátorka a loutkoherečka)
- Jak dlouho Šárku
znáš?
Někdy asi od pětaosmdesátého roku.
- Jaké bylo tvoje první setkání se Šárkou?
Zpočátku jsem přesně nevěděl co, proč a jak. Tak jsem zlobil. Upoutala
mě tím, že to brala jako součást výuky (cvičení). Později mě přímo
ohromilo, co vše může člověk vyjádřit hlasem. (A že mohu mluvit i za svá
záda, považuji za Šárkou předaný zázrak dodneška.)
- Co si pamatuješ ze seminářů a hodin nejvíc?
Hlasové rozcvičky, které (žel, nepořádně) dělám při zkouškách
dodnes a "Bába leze do bezu, já tam za ni polezu... "- to ve všech
nekonečných variantách (včetně té jdoucí přes sex).
- Co bylo hlavním obsahem hodin?
Hraní si. Hraní si s vlastním tělem. Jeho těžištěm, jeho dechem, jeho
směřováním. Hraní si se zvukem a slovem. Jeho silou, jeho melodii, jeho
barvou, jeho směřováním (aby se neřeklo, že se neopakuji).
- Na co se při hodinách Šárka soustředila nejvíc?
Na rozcvičky. Dokonce jsme je museli sami dělat. (To není žalováni, to
je pochvala.) Ne! Na těžiště. Ne! Na dech!... Ne! Na výslovnost, posazeni
hlasu dopředu, na správné nastaveni mluvidel (to je slovo, co?) atd.
- Co ji dokázalo nejvíc rozzlobit?
Myslím si, že zpočátku já. Nedala to ale na sobě znát, tak jsem přestal.
- Co ji dokázalo nejvíc potěšit?
Když viděla - pardon - slyšela, že nám to jde a že víme, jak nám to
jde, kudy nám to jde, kam nám to jde a proč nám to jde.
- Co ti připadá na stylu její práce nejdůležitější?
Hravost, lehkost, teď si vzpomínám úsměv, při kterém se tak snadno řekne
správné e i é.
- Co pro tebe znamená, když se řekne Šárka dnes, co sis odnesl do dneška?
"Kouzelné kalhotky", správné nasazeni hlasu, rezonance. A pak ještě
jeden kouzelný zážitek: Jednou na dětské národní přehlídce jsme spatřili
Šárku, jak jde po protějším chodníku. Šla mezi sebevědomými šestnáctkami
až osmnáctkami, a my si najednou uvědomili, jak se ta děvčata vlečou, jak
je vše táhne k zemí, jak jsou utahaná, ztěžklá gravitaci a životními
problémy, jak nemají páru o tom, co je krásné. A mezi nimi Šárka. Zcela
jistě již dlouho dospělá žena, která mezi lim póvlem plavala. Dívali
jsme se na ni a říkali si, jak ji to sluší. Náhle se Šárka podívala na
hodinky a zjistila že už je pozdě. V tu chvíli si na své kouzelné kalhotky
č.1 nasadila kouzelné kalhotky č.2 a my jsme nic nechápajícím okolojdoucím
předvedli, jak vypadá radostný smích nad něčím, co snad ani nelze popsat.
Šárka jako by se vznesla do vzduchu a, hnána mírným vánkem, ladně
odplouvala mezi těmi šestnáctiletými nůšemi a batohy pryč. Od té doby -
zvláště u děvčat - vždy kladu velký důraz právě na kalhotky (kouzelné).
(Pepa Brůček, Tatrman a ředitel KD v Bechyni)
Vzpomínat na
Šárku Štembergovou-Kratochvílovou je pro mě jako znovu prožívat krásné
a bezstarostné dětství. Pro mě je to opravdu paralela, protože já ji považuji
(snad mně mou smělost pani profesorka promine) za svou druhou mámu. Tato možná
silná slova volím asi proto, že čím jsem starší, tím se v této pravdě
utvrzuji. Přišel jsem do jejího "dramaťáku" ve čtrnácti či
patnácti letech coby tvoreček kulturou téměř nedotčený. Šárčinou zásluhou
se přede mnou otevřely - když ne brány, tak alespoň zadní vrátka uměni.
Její zásluhou jsem se dozvěděl něco o Shakespearovi, Molierovi a dalších
velikánech, její zásluhou jsem začal objevovat hudbu nejen jazzovou či big
beat. A světe, div se, často jsem začal listovat i v knihách poezie. No, řekněte
sami, není tohle jako dar života nebo znovuzrozeni! Proto Vám tisíckrát děkuji,
pani profesorko, i když vím, že ta číslovka je rozhodně nedostatečná a
slovo děkuji pro rozezvučení masky i jako jazykolam vskutku nevhodné.
(Jaroslav Hausdor, hlasatel v Českém rozhlase)
Šárku znám
neuvěřitelných 30 let.
První setkání, no to tedy fakt nevím, 30 let je 30 let a ta skleróza...,
prostě jsem k ni začala chodit na dramaťák.
Naprosto nezapomenutelný zážitek je pro mě, ale myslím, že i pro ni, mé
"připálené zeli". To bylo v Seifertově básni "...na chodbě,
bylo po neděli, páchlo zas připálené zeli...", ale mně pořád a pořád
jen páchlo připálené. Prostě nelogický přízvuk. Chudinka se nakonec rozčilila,
křikla na mě a mě to tak vyděsilo, že od té chvíle mi to šlo. No ne vždycky,
ale už to bylo lepši a "zelíčko" se stalo pojmem. Každý věděl,
že když se řeklo "zelíčko" nebo "trochu se ti to tam pálí",
o co jde. Snad jsem tím vstoupila i do odborné literatury.
Jak jsem už uvedla, chodila jsem k pan i profesorce na "dramaťák"
mnoho let, takže jsem postupně prošla komplexní výchovou. V některých
hodinách se více soustředila na hlasovku, jindy na pohyb, herecký projev, přednes,
také podle toho, co jsme zrovna připravovali. Myslím, že to, že měla
divadlo a tuto práci strašně ráda, že byla vlastně jejím životním koníčkem,
bylo to nejdůležitější. Protože když má někdo svou práci rád, dělá
ji s radosti a v pohodě a to rozhodně na jejich hodinách panovalo. Potěšit
- já myslím, že Šárku těší vše, měla radost z každého našeho úspěchu,
z našeho zájmu, a zlobit, to se snad ani neuměla.
Rozhodně si celým životem nesu a asi i nadále ponesu to, co mně přinesla
její výuka techniky řeči. Hned slyším chyby, které lidi dělají, a protože
pracuji s televizními novináři, snažím se jim jejich chyby opravovat. Někdy
to vezmou a přemluví text, jindy diskutuji, že jsem moc náročná a že se
na mě nedá dát. Ale vědí, že o tom něco vím. Ale taky mi dala pro život
vztah k divadlu, které i amatérsky dělám, poezii a milovaného básníka
Jaroslava Seiferta, ke kterému mě přivedla i v době, kdy nepatřil zrovna k
žádaným.
(Ivana Pultarová, produkčni v České televizi)
Nevím, jestli
to ode mě není troufalost, avšak dovoluji si považovat Šárku Štembergovou
nejen za svoji učitelku, ale také za osobnost, která stála na počátku jedné
odnože české dramatoterapie. Vše krátce vysvětlim.
Se Šárkou jsem se poprvé setkal v roce 1991 v Prachaticích. Tenkrát coby
frekventantovi "zelenáči" mi bylo blíže nepojmenovanou shodou
okolnosti umožněno pracovat v jejím semináři. Tenkrát poprvé jsem si navlékl
"kouzelné kalhoty" a mluvil "pro druhou galerii". Tenkrát.
Ale dosti náznaků.
Šárka mi hned v Prachaticích toho roku prakticky předvedla, jak má vypadat
„pan lektor". To, když na své žáky od počátku chrlila nezměrnou životni
energii a "srandu", to, když se jim nemusela násilím či
schematicky vnucovat coby autorita, a to, když neustále "žila dál"
a dokázala se kvůli potřebám svých žáků vzdát pravidelných "společensky
žádoucích" postupů. A Šárka mi také hned v Prachaticích prakticky předvedla,
jak lze účinné pracovat s psychologickým prostředkem - pedagogovým hlasem
(viz výše zmíněné "kouzelné kalhoty" a "druhá
galerie") - jak se dá využit profesionálně zvládnuté pedagogovy role
k transferu a korigováni emoci a v neposlední řadě - jak vyvolat a ustát nečekaný
konflikt.
V tom roce 1991 (mimochodem bylo to na podzim) jsem na ni hleděl .jako z
jara". Ještě jsem nic nevěděl spíše jen tušil. Ještě jsem nic nevěděl
ani o "drama in education", ani o psychoterapii, ani o jejich možném
spojeni. Spiše jsem si kdesi v podvědomí vytvářel jeden z archetypů. Dnes,
když jdu sám po své dramatoterapeutické cestě, mám onen archetyp v sobě.
A Šárka? Byť šla rovněž sama po své cestě, byť jsem ji vloni viděl asi
po sto dvaceti letech, mi ho opět pomohla přiživit.
Jak? Setrváváním na všeobecně známých, všeobecné proklamovaných - a všeobecné
obtížně dodržovaných normách. Z jejich oči roku 2000 jsem totiž opět přečetl:
Všichni jsme na jedné rozparáděné lodi, máme rádi život a
"srandu". S námi může jet každý. Ale bez zvednutého nosu. Jinak
ať jde k čertu.
(Oldřich MüIer, pedagog na Olomoucké univerzitě)
Šárka Štembergová: Jako slunce, jako chleba [Pásmo z veršů Františka Hrubína, Jana Vodňanského, Miloslava Floriana, Zdeňka Kriebla, Jiřího V. Svobody, Ljuby Štíplové, Václava Fischera, Jiřího Žáčka, Michala Černíka Jana Čarka], Národní přehlídka dětských recitátorů a recitačních kolektivů, Mělník 1985
Šárka Štembergová-Aleš Pejchal: Hrátky s verši Aleše Pejchala, Národní přehlídka dětských recitátorů a recitačních kolektivů, Mělník 1986
Šárka Štembergová: Masopustní žerty, Národní přehlídka dětských recitátorů a recitačních kolektivů, Mělník 1988
Šárka Štembergová-Karel Čapek: O princezně solimánské, Dětské divadelní léto, Prachatice 1990
Šárka Štembergová-Ilja
Hurník: Divné jméno, Dětské divadelní léto, Prachatice 1992
1968
Maškaráda, Maškaráda (Praha: ÚDLUT, ed. Textová příloha Divadelní výchovy,
sv. 5/1968 [Pásmo folklorních textů]
Nejlepší pravda
je ta, kterou silnější má (Praha: ÚDLUT, ed. Textová příloha Divadelní
výchovy sv. 6/1968) [Pásmo bajek Jeana de La Fontaine, V+W a Karla Čapka]
1970
Pan učitel má jasno (Praha: ÚDLUT, ed. Textová příloha Divadelní výchovy
sv. 3/1970) [Pásmo z veršů Miroslava Holuba]
1989
”Masopustní žerty”, Mladá scéna XXX, 1988/1989, č. 2
”Masopustní žerty” in Co recitovat? (Mělník: OKS Mělník)
”Masopustní žerty”,
Amatérská scéna XXVI, rubrika Dveře dokořán, 1989, č. 6
1992
”Divné jméno”, Československý loutkář XLII, 1992, č. 10 [Dramatizace
pohádky Ilji Hurníka]
2000
”Divné jméno”, Dětská scéna 3, textová příloha Tvořivé dramatiky
XI, 2000 [Dramatizace pohádky Ilji Hurníka]
”O princezně
solimánské”, Dětská scéna 3, textová příloha Tvořivé dramatiky XI,
2000 [Dramatizace pohádky Karla Čapka]
1967
Literární práce žáků literárně dramatického odboru [sic!] lidové školy
umění v Praze 5 z třídy Šárky Štembergové (Praha: ÚDLUT, ed. Textová příloha
Divadelní výchovy č.2/1967)
1969
První sešit inspirace (Praha: ÚDLUT, ed.Textová příloha Divadelní výchovy,
č.1/1969)
Technika řeči
starších dětí (Praha: ÚDLUT, ed. Knihovnička Divadelní výchovy, sv. 1)
1973
Výrazová hlediska mluveného projevu (Praha: SKKS)
1980
Technika řeči starších dětí. Seminář při národní přehlídce dětských
recitátorů a recitačních kolektivů 1980 (Přepracované vydání) (Praha-Příbram:
ÚDPM JF-OKS Příbram)
1981
Učební osnovy. Přípravné studium a I. stupeň základního studia na lidových
školách umění. Literárně dramatický obor (Praha: SPN) [Spoluautoři: Kučera,
Miloslav-Mašatová, Milada-Pánková, Věra-Pavelková, Soňa-Velková, Olga]
1982
Technika řeči starších dětí (Gottwaldov: OKS Gottwaldov)
Učební osnovy pro rozšířené vyučování na lidových školách umění. Literárně dramatický obor (Praha: SPN) [Spoluautoři: Kučera, Miloslav-Mašatová, Milada-Pánková, Věra-Pavelková, Soňa-Velková, Olga]
Výrazová
hlediska mluveného projevu (Gottwaldov: OKS Gottwaldov)
1983
Loutkářova řeč. Mluvený projev na loutkovém jevišti (Ostrava: Krajské
kulturní středisko v Ostravě)
1984
K činnosti zájmových kroužků recitačně dramatických (Metodická příručka
k práci recitačně dramatického kroužku) (Praha: ÚDPM JF) [Spoluautorky:
Delongová, Jindra-Macková, Silva]
1985
Výrazové prostředky mluveného projevu (Hradec Králové: Krajské kulturní
středisko Hradec Králové)
1986
Metodická příručka pro mluvní průpravu na I. stupni LDO LŠU (Praha: Výzkumný
ústav pedagogický)
1989
Technika řeči starších dětí - metodický materiál (Ostrava: Městské
kulturní středisko)
Výchova dětského
přednašeče (Praha: ÚKVČ, ed. Umělecký přednes, sv. 36) [Spoluautorky:
Pavelková, Soňa-Vobrubová, Jana]
1990
Učební osnovy II. stupně základního studia na LŠU. Literárně dramatický
obor - dramatické oddělení (Praha: SPN) [Spoluautoři: Kučera, Miloslav-Mašatová,
Milada-Pánková, Věra-Pavelková, Soňa-Velková, Olga]
Učební osnovy II. stupně základního studia na LŠU. Literárně dramatický obor- loutkářské oddělení (Praha: SPN) [Spoluautoři: Kučera, Miloslav-Mašatová, Milada-Pánková, Věra-Pavelková, Soňa-Velková, Olga]
Učební osnovy II. stupně základního studia na LŠU. Literárně dramatický obor - slovesné oddělení (Praha: SPN) [Spoluautoři: Kučera, Miloslav-Mašatová, Milada-Pánková, Věra-Pavelková, Soňa-Velková, Olga]
Výrazová
hlediska mluveného projevu (Ostrava: Městské kulturní středisko v Ostravě)
1991
Kapitoly z rétoriky (Pracovní texty pro budoucí učitele) (Praha: Univerzita
Karlova-Karolinum) [Spoluautorky: Havlová, Ivana-Měchurová, Albína)
1993
Metodika mluvní výchovy dětí (Praha: DAMU)
1994
Metodika mluvní výchovy dětí (Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku)
1967
”Na okraj uveřejněných textů”, Divadelní výchova IV, 1967, č. 2
1968
”Krátce k příloze (Nejlepší pravda je ta, kterou silnější má)”,
Divadelní výchova V, 1968, č. 6
1969
”Všem, kdo pracují s dětmi v literárně dramatické výchově”, Divadelní
výchova VI, 1969, č. 1
1970
”Co jsme chtěli básníkem říci (K textové příloze)”, Divadelní výchova
VII, 1970, č. 3
”Úvod do dětského
dramatu (recenze knihy Peter Slade: An Introduction to Child Drama)”, Divadelní
výchova VII, 1970, č. 6
1982
”Abychom si porozuměli”, Kaplická čítanka. XIV. kaplické divadelní léto
´82, 1982, č. 6
”Folklór v dětském
souboru”, Mladá scéna XXIV, 1982/1983, č. 2 - 4
1985
”Abychom si porozuměli” in Horáková, Eva-Provazník, Jaroslav: Listování
Kaplickou čítankou. Ze zpravodajů Kaplických divadelních let 1974-1984
(Kaplice-Praha: organizační štáb KDL 1985-ÚKVČ), str. 64-66
1986
”Aby nejmladší nebyl poslední. Mostecké ústřední kolo národní soutěže
LDO LŠU očima porotce”, Československý loutkář XXXVI, 1986, č. 10
”Jaké zajíce honí Spišská Nová Ves”, Kaplická čítanka. 18. kaplické divadelní léto, 1986, č. 4
”Kroužky ÚDPM JF Praha. Posudek krajské poroty”, Kaplická čítanka. 18. kaplické divadelní léto,1986, č. 4 [Spoluautoři: Josková, Zdena-Fuchsová, Ljuba-Filcík, Štěpán-Peňáz, Petr-Pernica, Alexej]
”Zvláštnosti
mluvy na loutkářském oddělení”, Československý loutkář XXXVI, 1986,
č. 6
1988
”Co čeká seminaristy. Seznámení s rytmickou hrou”, Kaplická čítanka.
20. kaplické divadelní léto, 1988, č. 2
”Jak zvládnout prostor dětskými hlasy”, Kaplická čítanka. 20. kaplické divadelní léto, 1988, č. 4
”Jsem v Kaplici
podevatenácté”, Kaplická čítanka. 20. kaplické divadelní léto, 1988,
č. 2
1991
”6 sudiček - 4”, 7 prachatických dnů, 1991, č. 5
”Zeptali jsme se některých členů odborné poroty a lektorského sboru: Co vy a tvořivá dramatika od poslední národní přehlídky? [odpověď na anketní otázku]”, 7 prachatických dnů, 1991, č. 1